---------------
Básnická sbírka Bubnování na sudy Víta Slívy (* 11. 1. 1951 v Hradci u Opavy) je – nepočítáme-li soukromý tisk Sora no kokoro z roku 1987 – podle pořadí vydání sedmou autorovou knihou. Pokud se však zaměříme na kontinuální vývoj Slívova básnického výrazu a soustředíme se na dobu vzniku tohoto souboru (básně ve sbírce zařazené jsou z let 1991 až 1996), jedná se o knihu čtvrtou, kterou je třeba vnímat v kontextu mezi sbírkami Volské oko (Host, Brno 1997) a Tanec v pochované base (Host, Brno 1998). Jestliže Volské oko (a sbírky před ním) bylo psáno v různých rytmických délkách a tóninách verše volného, pak Tanec v pochované base (a sbírky po něm) je převážně vkomponován do pevné formy verše vázaného. Frázování Bubnování ještě začíná meditativní smyčcovou ouverturou básně Veliký sirót hor, ale již v následující „beebopovské“ improvizaci s příznačným názvem Na libovolné téma jsou pod místy až extravagantními variacemi žesťů zřetelné pravidelné takty ztichlé jazzové rytmiky, která se, tak jak kapela přidává další a další čísla, postupně mění v našlapaný bluesový nářez, jak jej známe např. z některých skladeb Muddyho Waterse či z občasných syrovějších výletů Erica Claptona.
Vít Slíva je básníkem tvrdým. Tvrdým k sobě i ostatním. Rány po jeho úderech štípou potem. Bedňáci dávno uklízejí jeviště. Tělo však podupává. Nadále potřebuje pohyb. Stejně nutně jak ranní vyprošťovák.
Vojtěch Kučera
---------------
Vít Slíva
Noční hodinka
Poslední noc už důkladně sám.
Tak bývají v celách mniši.
Svět nic než pouhé tam.
Závěť si píši.
Šuplík mi rabuje myš.
V knihách se hrabou krysy.
Bůh je teď o cosi blíž.
Teď, ale já jsem už v kdysi.
Ví aspoň on, kam se poději
tichostí hvězdných vírů,
až plamen zhasne a potmě doznějí
šramoty písmen na papíru?
---------------
Zhruba přad dvěma lety vydaný Weles 12 přinesl korespondenční rozhovor, ve kterém básníka zpovídal Robert Fajkus:
a moll, B dur, c moll, D dur…
Leoš Janáček se narodil ve škole, z okna se díval na hospodu a kostel. Bohuslav Martinů se narodil v kostelní věži. Poznamenalo je to oba. Ty ses narodil v hospodě. Jaké bylo tvoje dětství? Co jsi tehdy četl?
V místě, kde jsem se narodil, je dnes vinárenský záchod („rodný hrob“?). V téže místnosti mě, asi desetiletého, uhranul dětský psací stroj, jehož páčkou sestřenka Šárka vtiskávala na líc papíru černá znamínka Krásy: jako bych byl svědkem Stvoření Slova! – Nestal-li jsem se sepisovatelem hned v první třídě, sotva se špička pera poprvé dotkla papíru, pak nejpozději nad tímto bílo-černým zázrakem.
Důležitá čtenářská setkání: Timur – první a nejsilnější ztotožnění s vidinou hrdiny (a při sedmém čtení té knihy – s lampičkou pod peřinou, aby o tom tatínek nevěděl, „zítra škola, kruhy pod očima“, – drásavý pláč, že Timur nejsem, ačkoliv partu mám a na místě dobrého skutku jsme po sobě zanechali rudou hvězdu namalovanou rajským protlakem z tuby; ale jen jednou, protože soused nám za to ušlechtilé přemístění dřeva vylál); v páté třídě Husitský král – zjevení milostné minulosti, poetické páry z koňských nozder (a na čas konfesijně popletená hlava, k tatínkovu zděšení); v pubertě sociálně pubertální Wolker… Ale pak už, v deváté třídě, za umístění v matematické (!) soutěži, vybírám si šťastnou rukou: Heine (Písně a lamentace), Apollinaire (alkoholy života), Hora (Čas, bratr mého srdce)… A jsem „přítelem poezie“!
V osmnácti jsi ze Slezska přišel studovat do Brna. Následovalo manželství, tři děti. Jak se s rodinným vytížením snášeli tví milovaní Holan a Halas? Chtěl ses literatuře věnovat i teoreticky?
Rodinou se převážně zatížila má velkosrdcí žena, a já jsem se výborně snášel s Halasem a Holanem; ale i s jinými, zejména pak se svými žáky… – Za to, že jsem se nestal pavědcem, vděčím tomu, co jsem zdědil po rodičích, a – docentu Palasovi. Co totiž: Studium na filozofofické fakultě mě posedlo literární vědou a přineslo možnost ucházet se o místo interního aspiranta, jenže – s ďáblovou podmínkou: „Vstup do KSČ!“… Boj mravnosti s tužbou tehdy nepominutelně ovlivnil vedoucí katedry, na niž bych měl nastoupit, doc. Ladislav Palas; důvěrně mi sdělil, že když kdysi stál před podobnou volbou on, pokušení odolal…. Ostatně netrvalo dlouho a bylo mi jasné, že svými schopnostmi patřím nikoliv na vysokou, nýbrž na střední školu. – Dnes jsem (nezaslouženě, ale přece jen, tak trochu otcovsky-bratrsky) pyšný na některé své žáky-badatele, především na literárního vědce Jiřího Trávníčka a klasického filologa Petra Peňáze.
Většinu let, kdy jsi pracoval jako profesor češtiny a latiny na gymnáziu Slovanské náměstí (v Brně - pozn. red.), jsi prožil za „normalizace“. Bylo pro tebe učitelské působení zdrojem svobody? Vidíš rozdíl mezi mladými v 70. a 90. letech, resp. mezi svou první a poslední gymnaziální třídou?
Ano, láska ke studentům mi dávala pocit niterné svobody a nikdy mě nezklamala. Jeden příklad za mnohé: V první polovině roku 1978 jsem byl studenty řecko-latinské třídy IV.D přizýván na jejich večírky v salónku restaurace U Sadu (dnes U Hejmalů); tam dumasovni polemizovali s Hugovci (patřil jsem k těm druhým), tam byla „na černo“ instalována výstava obrazů mladého absolventa naší školy Aleše Knotka-„Varana“, tam jiný absolvent Ondřej Hájek-„Chlýf“ přednášel o tehdejším českém undergroundu, s hudebními ukázkami… A po jednom takovém „zasedání IV. cenové skupiny“ si mě vzal stranou syn vojáka z povolání: „Pane profesore, tatínek vám vzkazuje, že si máte dávat pozor…“
Rozdíly mezi mladými 70. a 90. let se mi zdají nepodstatné. Zkušenosti potvrdily, co představa řádu a potřeba spravedlnosti vnukaly vždycky: že mladí jsou, navzdory proměnám času, stále přibližně stejně dobří. A tak jediným důležitým rozdílem mezi mou první a poslední gymnaziální třídou, který nemohu vidět, je osmnáct let mého stárnutí.
V poslední době byl několikrát mediálně použit pojem „královopolský okruh“ či „skupina kolem Víta Slívy“. Co si pod tím představuješ ty? Tvé jméno bylo rovněž spojováno s pohostinskými zařízeními v Brně-Králově Poli, s vinárnou U Svatého Václava, s restauracemi Bajkal a U Hloušků. Mohl bys na ně krátce vzpomenout?
„Královopolský okruh“… Z možných odpovědí ta nejpodivnější: Jeho prapůvodkyní byla paní, která v 60. letech pracovala s mou ženou jako dělnice v Prádelnách a čistírnách města Brna; když jsem, otec tří malých dětí, po ukončení vysoké školy hledal v létě roku 1974 místo, vstoupil jsem s Janou do kanceláře „rozmisťovací komise odboru školství MěNV“ a tam – ona! Komisně nám podala ruku – ale za nedlouho jsem byl učitelem na gymnáziu v Králově Poli, svém bydlišti… Jako poděkování květiny přijala, bonboniéru ne… (Pro dokreslení doby: někteří mí kolegové, dokud o této náhodě-"náhodě” nevěděli, mě považovali za režimního špicla…)
(Přece jen jiná odpověď: „královopolský okruh“ = k dnešnímu dni 19 vydaných knížek + 2 Ortenovy ceny.)
A královopolská „pohostinská zařízení“? V momentkách: Bajkal, prosinec 1993, předvánoční „besídka“ s někdejšími žáky-nynějšími přáteli; do archu papíru, na němž je strojopis mé básně Svatováclavský chorál I, přibaluju jako součást novoročního přání – plátek tlačenky, kterou mi právě přivezl bratr Jiljí… Komplementárnost! – Jenže F. X. Halas, tchán Karla Mikuly, jehož rodině byla tato „nadílka“ určena, prý usoudil: „Pohanství!“ – U Svatého Václava, o pár let dříve; přecházíme z Bajkalu, já namol. Je zde, v okruhu svých svěřenkyň, vysokoškolský učitel Dr. Sparling. Když mu jedna z nich, má bývalá studentka, sdělí, kdo jsem, řekne: „He doesn´t look like teacher…“ U Hloušků, podzim 1998. Neučím už na gymnáziu, nebydlím už v Brně… Vítá mě okruh úsměvů: přátelé nadliterární. – Srdcem je buším!
Po více než čtvrtstoletí ses vrátil do rodného Opavska. Učíš na základní škole v jesenickém podhůří, v Mladecku. Čím jsi tam nešťasten, čím šťasten?
Základní škola mě zprvu frustrovala tím, jak málo z toho, co bych moh´ předávat, tam předávat mohu, a jak málo z toho, co tam předávat mohu, tam zůstává uchováno. – Po dvou letech se však zdá, že mé volání není na poušti: Slyším vzdálené ozvěny!
Nečekané a smiřující bylo setkání s hluboce vnímavou, básnickou duší čtrnáctileté Hany Špiláčkové; porota jedné regionální žákovské soutěže obešla přiměřené ocenění jejích básní s dodatečným vysvětlením, že z nich usuzovala na autorku zralého věku…
Opravdovým štěstím je pro mě v Mladecku hudebna vybavená přehrávací aparaturou včetně zesilovače: má soukromá koncertní síň, můj varhanní kůr na vršku kopečka, vysoko pod nebesy!
Při psaní odpovědí na mé otázky máš možná vedle sebe otevřenou láhev. Jak podle tebe ovlivňuje alkohol imaginaci a tvorbu?
Za sebe a empiricky: Do určitého, nevelkého množství alkohol imaginaci podněcuje, vytváří spoje, které se jako pěkné a trefné jeví i před střízlivým soudem. Nebývá jich ale mnoho. – Pokročilejší stadia opojení pak plodí verše, o nichž jsem sice ve chvíli jejich vzniku až extaticky přesvědčen, že vyslovují tosmrštěně-nejrozepnutější poznání, a zuřivě si na ně přísahám; po vystřízlivění je však většinou stejně zuřivě začmárávám. – Jen výjimečně se stává, že z nejzazších končin obluzení povstanou slova, jimiž už ani nejčistší vědomí nehne. – Některé texty mají zase vlastnost, že ať už vznikly v jakémkoliv stavu, mění svou podobu „tam a zpátky“, jak se je snažím v detailech dotvořit jednou s pomocí alkoholu a podruhé bez ní: a může jit třeba „jen“ o střídání dvou předpon u jednoho slůvka. Takže se skoro zdá, že konečný, „správný“ tvar básně by mohl být nalezen až v dvojstavu střízliva a opilosti, chá! – Co je mi ale na alkoholu nesporné: že je vcelku spolehlivý indikátor nejslabších míst v textech psaných za střízliva. A diktátor zkratky. Té nejkrajnější.
Na rozdíl od některých jiných autorů nejsou tvé knihy jakoby už předznamenány tvou katolickou konfesí. Jak vnímáš vztah víry a umění?
„Čím hlubší víra, tím vyšší umění“ – : a takové vyjádření vztahu se mi líbí, přestože (ne! protože) je matematicky (ne! schematicky) jednoznačné… Pravda však nebývá líbivá. Bojím se, že vyznávaná víra nutně brání tomu, abychom v básni, kterou chceme sdílet, sdělili pravdu o sobě celou. A poezie žádnou jinou pravdu nezná. A pravda, která není celá, není pravda. – Pokud jde o mé knížky.: nejenže nejsou mou katolickou konfesí předznamenány, ony ji místy popírají. Věřím však, že jejich „ateismy“, „blasfemismy“ (a vulgarismy!) jsou důkazy nejen o slabosti mé konfesní víry, ale také o nutkavé potřebě pravdomluvnosti a o tom,že co je bohaprázdné, je i děsuplné, byťsi smyslům libé.
A mohu věřit také tomu, že „Věřím“ je méně úplné než „Tak rád bych věřil úplně!“
Ke které své knize máš nejrozporuplnější vztah?
Jednoznačně k prvotině Nepokoj hodin. Co by zbylo, kdyby se z ní vyloučilo vše holanovské?… A horoucnost, z níž se, pokud si vzpomínám, rodila: tu skoro necítím! Zchrnul jsem já, nebo je odjakživa zchrnutá ona? – Když jsem v ní nedávno hledal básně, jichž bych se mohl zastat (před sebou samým) dnes, našel jsem jich pět (Noli tangere: zákon, Tečky, Šicí stroj, Nalezená báseň a 24.00). – Je mi jí ale líto, jako mládí, které v ní leží pohřbeno.
V poslední době píšeš ve vázané formě. Proč?
Možná se takto během 90. let prosadily mé muzikální sklony: vázaný verš a pevná básnická forma mi korespondují s harmoniemi a vypracovanou stavebností klasické hudby. U vázané básně snadněji podléhám (klamnému?) dojmu: „Tak to muselo být vyřčeno, jedině tak!“ – Nejniternější hudebnost je (vedle sémanticky kondenzovaných rýmů typu „každý sám“ – „bůhvíkam“ či asonancí typu „ad infinitum“ – „přítoky minut“) v některých řetězcích slov „hláskově instrumentovaných“; ty nejsou výsledkem přízdobného hračičkaření, mechanické kombinatoriky: zcela spontánně se odkudsi vynořily do vědomí a sugerují (vyjevují?) hlubinné sepětí zvuku a smyslu slov („Léto oblé jablko“, „strýček čert / v sněhu vysyk´ stopu“). – Proč jednu báseň napíšu ve verších volných a druhou ve vázaných, pořádně nevím, snad rozhoduje to, jaký je rytmus prvního zvukosledu… Představuju si (troufale), že podobně je hned na počátku rozhodnuto, ve které tónině napíše skladatel hudební dílo: „on to tak slyší“… (Položertem: vázaný verš je „dur“?)
Jak se díváš na stále častější příklon mladé generace k vázanému verši (třeba N. Holub, P. Čichoň, T. Reichel, O. Slabý, V. Rosí)?
Se sympatiemi! Kromě přirozeného puzení, daného tvůrčím založením, tu může hrát roli přesycenost obligátním volným veršem času minulého i potřeba dokázat (sobě i ostatním), že jak (v technickém smyslu) psali Velcí, tak umím psát také. – (K tomu všemu se totiž hlásím sám: „podle sebe soudím…“)
A jak se díváš na sílící vliv jakéhosi „existenciálního minimalismu“ v dnešní poezii (mám na mysli například P. Kolmačku, P. Hrušku, ale také V. Kučeru a nového P. Čermáčka)?
Rovněž se sympatiemi, přinejmenším pokud jde o základní přístup: k básnické tvorbě mi vždycky patřilo úsilí vyjádřit co nejvíce co nejpodstatnějšího co nejmenším počtem slov. V konkrétních případech je pak hodno pozoru, do které „existenciální dimenze“ se tímto minimalismem podařilo proniknout.
Budiž mi ale dovoleno zdržet se zde poměřování jmenovaných autorů z takto ultrasubjektivního hlediska a místo toho doložit svůj způsob minimalistického psaní trojmikrobásní Synáčku atd., která je existenciálním koncentrátem v poslední dimenzi mně dostupné:
„Synáčku v děloze! / Tatínku v truhle!“ (Volské oko, 1997)
„Synáčku v truhle! / Nitroděložní tatínku!“ (Na zdech stíny osik, 1999)
„Synáčku-tatínku / v úmrtním děložním lůžku!“ (Rodný hrob, rkp.)
Pravidelně jsi vždy pročítal literární periodika. Kterých kritických názorů si ceníš?
Těch, které vyplynuly ze silné empatie a jemné analýzy zároveň. Rozum i cit jásají nad interpretacemi, jaké podávají Jan Štolba, Milan Exner nebo Jiří Trávníček: to jsou spolutvůrci básnických světů! – S nadšením nad každým řádkem jsem ovšem četl, jak víš, i recenzní studii o tvém Sivém křiku od Pavla Hrušky! – Mojmír Trávníček mi zase imponuje tím, jak se (spontánně?) soustřeďuje na to „dobré“ v posuzovaném…
Jak vidíš vztah duchovního růstu a praktického života?
Můj duchovní život dorostl k svému úplňku, když mi bylo asi dvacet; poté již couvá, vzdor občasným pokusům zastavit to: kajícně-prosebný třídenní půst (totální, i od vody) o Velikonocích 1982 jsem zopakoval jen jednou, „víckrát ne“; četba Bishopovy knihy Den, kdy zemřel Kristus těsně před třiatřicítkou byla vroucí, nicméně neúčinná; absolutní abstinence od alkoholu trvala jen rok a půl… Praktický život? Obrovská koule vrhá obrovský stín.
Co se ti v tvorbě a životě nejvíce povedlo a nepovedlo, co tě zklamalo, co mile překvapilo?
Možná se mi povedlo několik básnických skladeb (převážně ve vázaném verši) a několik (ultrasubjektivně!) obsažných mikrobásní (převážně ve verši volném); jistě se mi však nepovedlo, oč bych stál nejvíc: velikostí básnické pravdy a krásy se aspoň na 50 honů přiblížit Holanovi. – Zklamalo mě (nerad to přiznávám) odmítnuté až pominutí sbírky Na zdech stíny osik kritikou; mile mě překvapilo, že některé mé verše mohou vzbudit pocity, z nichž se slzí.
Poštěstily se mi děti: žijí křesťansky dobře s opravdovostí a samozřejmostí, jakých jsem nebyl nikdy schopen; co se mi nejvíce nepovedlo, je udržet svůj život v celistvosti. – Zklamal jsem se sám v sobě: zaprvé (zanulté!) tím, že jsem nedostál manželskému slibu; a udivuje mě, že ti, jimž jsem ublížil, mě nezatratili.
---------------
Knihu Bubnování na sudy si můžete objednat na adrese adalbert.weles@centrum.cz (cena 75 Kč).
-aav- 11/29/2002
Žádné komentáře:
Okomentovat