pátek 22. listopadu 2002

Stejně jako minulý pátek máme pro vás na víkend připraven příspěvek nebásnický.
I když... posuďte sami.

Každá literatura je svým způsobem regionální
Původní verze emailového rozhovoru Radima Kopáče s Vojtěchem Kučerou pro kulturní magazín UNI, červen 2002; mírně pozměněno vyšlo v UNI 7/2002

Weles má podtitul “Vendryňský poetický magazín”. Proč si tak zakládáte na sepětí s místem?

Ve Vendryni to před lety všechno začalo. Počátkem 90. let se v místním hostinci Czytelnia konaly čas od času tzv. Rockluby. Organizovali je tehdejší studenti polského gymnázia v Českém Těšíně, večer byl vždy věnovaný jedné hudební skupině. Po určité době pronikly zprávy o této akci taky na český českotěšínský gympl, takže se nás tam jednoho krásného dne několik vypravilo. Na večírku věnovaném Beatles jsem se seznámil s jedním z organizátorů – Bogdanem Trojakem a, jak se ukázalo později, bylo to pro nás oba setkání podstatné. Oba jsme tehdy psali a když jsme v roce 93 odešli studovat do Brna, mohli jsme se literaturou doslova uhmatat. Když jsme pak po dalších několika letech začali vydávat Weles, ukotvili jsme ho tam, kde nám to připadalo přirozené, tedy ke kořenům. Druhá věc byla ta, že jsme si řekli, když můžou vycházet literární časopisy např. v Praze, Brně nebo jiných městech, proč by jeden nemohl vycházet taky ve Vendryni? Alespoň tak můžeme zvýraznit region, odkud pocházíme. Těšínské Slezsko za to rozhodně stojí! Poslední zhruba dva roky však fakticky vycházíme v Brně.

Jakou má poezie ve vašem regionu tradici? Psala básně generace vašich otců, dědů, pradědů? Cítíte potřebu na ně navazovat?

Podle mého soudu vždycky byl někde někdo, kdo psal. Ať už básně, povídky, romány, cokoli. Nejinak tomu bylo i zde. Vzhledem k tomu, že Těšínsko je v naší zemi jediná oblast kontinuálně osídlená národnostní menšinou (žije zde cca 30 tisíc Poláků), má tato minorita své zastoupení (a nikoli malé) i v literatuře. Ze starších zmíním jména jako Władysław Sikora, Jan Pyszko, Wilhelm Przeczek, z Jaworzynky na polsko-česko-slovenském pomezí pochází rovněž Jindřich Zogata. Z mladších potom Janusz Klimsza, Renata Putzlacher anebo Jacek Sikora. Pokud jde o nějakou návaznost, v prvním čísle jsme se přihlásili k časopisu Modrý květ, který v letech 94 a 95 vydávali ve Frýdku-Místku bratři Petr a Ivan Motýlové a který z různých důvodů vycházet přestal. Měli jsme pocit, že je to škoda, takže jsme se v tom, co započali oni, snažili v rámci svých možností pokračovat.

Proč se u vás příliš nenosí próza?

Protože nemá pruhované kalhoty… Ale vážně. Začali jsme vycházet proto, že jsme chtěli tisknout básně, próza se objevila záhy a přirozeně a dodala magazínu další rozměr. V každém čísle počínaje snad trojkou publikuje vždy jeden, někdy i 3-4 prozaici. Oproti poezii je to samozřejmě méně, ale myslím si, že prózy je méně i celkově, pokud vezmeme v úvahu celkový objem psaní.

Myslíš, že regionální literatura může oslovit někoho jiného než čtenáře ze svého regionu? Čím?

Myslím, že může. Teď jde o to, co to taková regionální literatura je. Každá literatura je svým způsobem regionální. Jde o to, aby byla napsána tak, aby hranice svého regionu překračovala, aby prvoplánově nesměřovala pouze k omezenému kruhu potenciálních čtenářů v rámci určité oblasti, ale aby se stala literaturou z regionu, z určitého místa, literaturou, která chce oslovit kohokoli kdekoli…

Co může česko-polské pomezí nabídnout české literatuře? Čím je oblast vendryňsko-českotěšínsko-třinecka tak výjimečná, že si zaslouží vlastní časopis? A při něm i vlastní nakladatelství?

Regiony tady nejsou od toho, aby si něco zasluhovaly a časopis už vůbec ne. Weles tady prostě je a stejně tak může být kdekoli cokoli jiného. Zaslouží si Kunštát dvoumetrové Masarykovy boty, Tasov Demla, Bystřička Texty, Praha Hradčany? Všude je něco, na co stojí za to upozornit, jde jen o to, jestli, jakým způsobem a kdo to udělá. My jsme udělali Weles a, jak se zdá, „jakási Vendryně“ teď vrtá hlavou rozhodně více lidem, než třeba před deseti lety. A co může česko-polské pomezí nabídnout české literatuře? Konfrontaci kultur, krásnou i zdevastovanou přírodu, ale především lidi, kteří se zde rodí a jsou tím vším ovlivňováni, poznamenáni, a já tvrdím, že především obohaceni. Málokdo si to však uvědomuje, což je podle mě škoda. Umožní to člověku dívat se na skutečnost jinak, jaksi zespoda, shora i z boku zároveň. Ostatní pak už je věcí literatury jako takové.

Do jaké míry je ta literatura ještě česká a už polská? A propos: Je nějaký zásadní rozdíl mezi poetikou polského a českého básníka? V čem k sobě mají blízko?

Máš teď na mysli texty psané místním nářečím ponaszymu? V něm hraje kromě češtiny a polštiny významnou roli ještě němčina. Dalo by se říct, že právě díky němčině ponaszymu nerozumí ani klasický Polák, ani klasický Čech. Je to nářečí vskutku hraniční. Pokud jde o poetiku, myslím si, že se až tak moc neliší. Poláci jsou možná trochu více národní, což je dáno jejich minulostí a také více používají humor, mladší generace jsou si podle mě blízké tím, že vrátili poezii na zem, ke konkrétním věcem a prožitkům. Nemyslím si ale, že bych byl až takovým znalcem polské literatury, abych mohl vznášet nějaké obecnější soudy…

Vendryně nemá daleko ani k hranicím se Slovenskem. Slovenské autory ale v časopise skoro netisknete. Jejich poetika je Welesu vzdálenější než ta polská?

Z počátku jsme Slováky opravdu netiskli, ale postupem času se to změnilo. Ve dvanáctém čísle byl blok poezie věnován veršům sedmi mladých slovenských básníků, ve třináctce psal Petr Hrbáč recenzi na deset slovenských básnických sbírek, čtrnáctka přináší v bufetovém pásmu mj. povídku V. Kanise Most. Jde o to, že s polštinou a s polskými básníky jsme byli v polovině devadesátých let mnohem více v kontaktu, byli přirozenou součástí našeho (literárního) bytí. Nejedná se tedy o nějakou rozdílnou poetiku, ale o blízkost v určitém prostoru a čase, blízkost, která reaguje na vnitřní i vnější podněty a na jejich základě se vyvíjí.

A kdo má ve Welesu úplně zavřená vrátka jsou básníci z Prahy. Anebo se mýlím a ona moravská řevnivost vůči Praze ve vašem případě neplatí?

Nehrajeme fotbal, tudíž ani nekopeme proti někomu… Mám pocit, že tady (a nejen zde) je z Tvé strany patrný jakýsi antipražský komplex. To, že by byli básníci z Prahy těmi, kdo má ve Welesu úplně zavřená vrátka, není pravda. Tiskneme lidi z Prahy, i když asi v menší míře, než autory odjinud. Rozhodně ale nejde o nějakou cílenou diskriminaci (ve Welesu dosud „z Pražáků“ publikovali např. Š. Balík, O. Macura, P. Maděra, E. Murrer, J. Straka, M. Šanda, M. Toman, v 15. čísle – pokud vyjde – by se měly objevit K. Pastrňáková, T. Riedlbauchová). Spíše je to dáno tím, že zaostřujeme jinam – mimo centra: Severní Čechy, Šumava, Valašsko. Morava je dominantní logicky, žijeme tady, máme tu zázemí, kořeny… Já nevím, ale představa, že by někdo v médiích vystoupil s tím, že netiskneme autory třeba z Plzně, mi přijde absurdní. Praha tuto potřebu kupodivu má…

Na druhou stranu, přijde mi, že právě tvoje poezie je mezi moravskými autory nejvíce ovlivněná Pražáky: Hančem, Kolářem, Zábranou. Není to svým způsobem dezerce?

Dezerce odkud? Kam? Proč? To mám být jako zatčen?

Co však nenacházím ani u tebe, ani u žádného jiného moravského autora, to je humor. Nanejvýš tak ironii, ale především vážnou tvář. Proč se moravský básník nesměje?

Ale směje, jenže ne v básních… Na druhou stranu nevím, do jaké míry či hloubky a kde pátráš, ale já několik jiných moravských autorů, kteří ve svých textech s humorem pracují, znám. Momentálně mě napadají M. Holman, P. Preisner, J. Slovák, přímo excelentní je v tomto směru Jakub Grombíř… Vím, jaké to je, se při čtení básně smát, ale raději se usmívám. Je něco úžasného při čtení pociťovat radost! A tu můžu cítit i tehdy, když báseň vůbec směšná není. Je to jako se ženami: smějeme se na ně nikoli proto, že jsou směšné, ale proto, že jsou krásné…


-aav- 11/22/2002

Žádné komentáře:

Okomentovat