Petr Hrbáč
Film o balkánském klášteře kdysi v televizi
(Báseň je třeba číst monotónním hlasem)
Kamenité potůčky v malíři splétají
chlad štvavé radiace, kterou uléhá
na břeh horského jezera,
kde hovna drobných živočichů slintají,
a já jsem znepokojen,
že vzpomínka na dávné televizní pořady
je nevýslovně bezútěšná,
říkám si, čím to je,
a vidím své vypadané vlasy,
stále ještě mohu svými prsty rozeznívat
své vypadané vlasy
v poplachu hluché hudby,
nějací smutní kašpaři se tísní
před duševní branou středověkého malíře
a chtějí ho hrát,
jsou to opilí a krutí herci,
jako všichni herci,
jejich jména vypálily muňky do šourků
mnichů
a pysků mnišek,
takže nikoho pochopitelně nenapadlo
si je přečíst,
byla vyleptaná slinami muněk vzadu,
přehrada záření přetéká na spláchnuté buňky
s kódem na vytvoření umělecké ruky,
která bude malovat ve středověku ikony
a zítra usmívající se střevlíky,
když film o balkánském klášteře,
který jsem zapomněl,
rozpustil v mé paměti o sobě všechny souvislosti
a stal se v televizi ohnivou bramborou,
planoucí všemi nespisovnými jazyky
syčícími Svatý Svatý Svatý –
(11. 9. 2000)
Weles 12
str. 93
-aav- 1/21/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat