Bohatý jak kozel rohatý
Michal Jareš

Nedávno se mi dostala do rukou podivuhodná publikace, kterou roku 1919 vydal a „tu a tam nahrabal“ v Raškovicích nákladem Beskydských Besed Jaroslav Ludvík Mikoláš. Její název hovoří za vše: Z úst lidu českého na Těšínsku. Sbírka přísloví, pořekadel a přirovnání i svérázných obratů jazykových. Na dvaadvaceti stránkách se tak může čtenář obeznámit s produkcí pořekadel a přísloví, která existovala před sto lety na Těšínsku, aby byla později bohužel mírně zapomenuta a zapomínána. Což už si uvědomoval sběratel Mikoláš:
„České Těšínsko, zapadlý koutek české vlasti; zapadlý a zapomínaný. Neprávem! Jak bohatá je půda Těšínska na nerosty, tak bohatou je kultura lidu na Těšínsku, ať se již projevuje ve společenském či rodinném životě, o veřejných, lidových neb církevních slavnostech či zase o slavnostech rodinných. Co tu bohatosti a rázovitosti jazykových a slovních rčení.“
Ve svém úvodu, z nějž byla předchozí ukázka ocitována, sběratel dále pranýřuje kapitalistický imperialismus, apeluje na „národní karakter“ a podrobně se zamýšlí nad mravní vyspělostí národa. Poté se vrací ke své sbírce: „Pohlédněme blíže pod střechy Slezanů, tam neznají těch školených výkladů a frází a nemluví dlouhými výklady, neznázorňují to, co chtějí vyjádřit, studovaně a dlouze, nýbrž krátce a pádně, mudroslovím. [...] Přísloví a pořekadla nasbíral jsem stykem s lidem, hlavně s generací starší. [...] Vím, že nejsou všechny a že jsou mezi nimi přísloví všech národů a to právě je pro vědu cenným k bádání ve slezském národopisu. Počet 638 jest zajisté úctyhodný.“ No, nevím, jestli věda využila k bádání tuto skromnou sbírku pana Mikoláše, ale je zajímavé a půvabné se probrat příslovími. A to hned z několika důvodů: první je důvod jazykový, v němž i „klasická“ přísloví působí díky nářečí ozvláštněně, nově (Mo pod čopku; Pes psu oka něvyhryzě; Přišla kosa na kamyň! nebo Co tě něpoli, něhaś).
Další důvod, proč se zabývat příslovími, jsou zajímavá až kuriózní pořekadla, víc podobná zaříkáním a mumlání šamanů, což zejména ducha básnivého nemůže nechat v klidu (Vlol, vylol; Zvjol hrách; Krotke nožky, dupka hned).
Mikoláš se mnohdy v setkání s vulgarismy (a jistě jich bylo víc, než sbírka přináší) snažil jistá slova vytečkovat (Bídný vtok, co do svojiho hnízda s...), ale přesto mu proklouzlo občas řízné přísloví bez „cenzury“ (Rovný s rovným a hovno s hovnym; Srač do vojny, kěj šable neni). A to nemluvím o vrstvě silně antisemitských pořekadel, týkající se židů a „cygunů“ (Smrdi jak žid česnekym; Zaś ho židuvka uřekla – – přísloví o opilých lidech).
Vybral jsem pár přísloví, která by charakterizovala sbírku pana Jaroslava Ludvíka Mikoláše se vší úctou k němu: je mezi čtenáři Welesu někdo, kdo pokračuje v ta-kové bohulibé činnosti?

Hledo hruma a mó ho duma.
Stroji se k tymu jak hladny ku sraňu.
Ani z obyčaju nědaju.
I chrobok se bruni.
Bohatý jak kozel rohatý.
Čápu kapusta, čápu groch.
Lepši cygun černý než bílý.
Byl tvuj tata skloř?
Chvoline na jermak vezu, hanine duma předujú.
Plecě se jak bzdina v letarni.
Blozna kupuju na jermáku.
Ně jednymu psu bosek.
Už mu huňka tle.
Dřísty, chlastu ež ku městu.
Kdo se směje, tymu sadlo rostě.
Našel věchet řiť.
Co un do, to na zlúmaným kiju uněse.
Na dva křesťany jeden Žid, na dva Židy jeden Řek a na dva Řeky jeden Armén.
Jak je vymlocyne, ynym vjoć.
Žere jak Prajs.
Co cuzy nabije, to ďura vyhnije.
Tluče se jak Marek v pekle.
Nimaju duma dvéři.
Už přišel na kuři buty.
Darmodaj umřel a borg něžije.
Rubo hovno sekyru.
Co hlava, to rozum, co řiť, to fundament.
Kaj ho stihně, tam ho migně.
Čim vice do hovna žgo, tym vice smrdi.
Smrdi robotka, vuni chlebiček.
Černé ruky od roboty, černé nohy od zhniloty.
Gořólinka lykytic, kdo ju pije, nimó nic.
Leje tu trubiznu jak do buta.
Z čijiho koňa uprostřed mořa.
Hulaj, dušo, pekla nima.
I na Rusi robiť musí.
Třeja mu dać, bo dostaně pipeć.
Včera byla něděla, ponděleček nastol, / porachuj, spočítěj, co’s včera přechlastol.
Zelí je poloviční chování.

Weles 13
str. 64/65

---

-aav- 1/03/2003