O tom, jak na tom časopisy vlastně jsou, již několik týdnů mj. jasně vypovídá funkčnost internetové prezentace Literárního obtýdeníku Tvar... Jak to tak vypadá, vysmátí jsou jedině par-ty-zá-ni.
-----------------------------------
Text na tento víkend:
Roman Szpuk: Tři šumavská podobenství o poezii
Rozervaná paseka! Pařezy s bizarním věžovím třísek, mezi nimi já v pracovní extázi vrhám větve na obří oheň. Shůry déšť mi máčí záda, z dálky hřmí hrom. Opodál živá legenda Šumavy, Pepík Wolf zvaný Šemík, včera urazil patnáct piv a spoustu rumů a dnes se rve s větvemi a pot z něj odstřikuje! Je to tanec dřiny: Plameny vztahují se vzhůru k nebi, po němž letí cáry mračen, pot ho oblažuje jako mne, půlí těla v pekle, druhou půlí kdesi v obloze prosáklé bouří, rve se s hlínou, blátem o zarostlé klacky. Ta dynamická poezie svalů! Celé tělo je v nápřahu, ať jde do prdele Nietzsche se svým nadčlověkem! Ptáte se: Co napsal za báseň ten člověk, že nám tu o něm vyprávíš? Říkám: Žádnou! Ale jednou v zimě v hospodě se ho jakýsi človíček pokusil vyprovokovat ke rvačce. Šemík se rád rve, umí zařvat jak lev: Há! Háá! A vrhne se do křížku s kýmkoliv. Ale tenkrát si snad byl vědom své strašlivé převahy, pocítil nebezpečí příboje energie, která se v něm vzdouvala. Místo drzouna popadl do náruče hořící kamna a jako ohromné mimino je přenesl doprostřed místnosti. Jako výstrahu! Dým okamžitě plní místnost, hosté rozrážejí dveře, vyskakují oknem ven, jen kamna tam stojí a kouří a hoří, poslušně, aby je snad Šemík nerozbořil úplně. Ano, a takhle se píše báseň! Neboť básníkovi nezbývá než se nechat vyprovokovat čímkoliv a kýmkoliv. Ale své vlastní zbraně obrací proti sobě. Naléhá na nůž a objímá žár a všechnu tu přebytečnou energii vtěluje v jiné hory, nechá ji vyvřít, počká si, počká jako panna na lásku, až sama bude chtít, jako sebevrah na zoufalství, až samo se rozevře. Básník v sobě otevírá prostor, v němž se opakuje stále nové. Přestavuje předměty i životy i slova, a třeba i horící kamna, trhá ze zavedených vazeb a nechá nás jimi překvapit na místech nečekaných. Dává jim vyniknout, tvoří báseň! A to vše činí na svém srdci i těle, ó hudbo křiku, zpěvu a vzdechů, ó rýmy spálenin a jizev!
Druhý pól: Stojím s dřevorubcem Oliverem pod vrchem Chlustov, díváme se vzhůru na jizvu paseky, která stoupá až nahoru k horizontu. Je to jakýsi široký průsek, jen nahoře, téměř na vrcholu stojí v cestě kolmého průhledu Javor, krásný vzrostlý strom, do nějž je možno se beze studu zamilovat. “Vidíš ho?” ptá se Oliver. “To je památka na mne.” Jedné noci totiž vší silou dopadla na hory vichřice. Jako kdyby míchala karty, tak kosila kmeny smrků, jeden o druhý zběsile tlačila k zemi, svůj řev spojila s řevem těch ničených, ubíjených a pak se ztratila, zmizela za obzorem kdesi na východě a ponechala za sebou jen ticho bílých třísek, vadnoucího chvojí, kráterů vývratů. Jen jediný strom na svahu Chlustova zůstal stát: Javor... Zpracovat ten polom dostal za úkol Oliver. Došel k javoru a ovanul jej život - mezi smrtí. Nahlédl pod kůru a spatřil tam žár dřevěných vlásečnic. Uslyšel tlukot dávného srdce, tichounké innocente listoví. Nadechl se a prožil v sobě vítězství stromu nad osudem. Javor neporazil. Přišel za ním hajný a přikázal: Pokácet! Neposlechl. přišel polesný, přišli i jiní páni, vzali mu prémie. Neposlechl. Poručili jinému dřevorubci, ten řekl, že za kolegu nic dokončovat nebude. A Oliver neustoupil... Znovu se mne ptáte na báseň, na slova... Třetí javor je Oliverovou básní. A je nadčasovou básní, i když po létech sám stářím padne a shnije. Neboť básník oživuje, hájí a dává smysl tomu, čím společnost opovrhuje. Básník nechává stát lidem-strojům své básně v pěkné upraveném výhledu. A nenaslouchá-li už nikdo jeho slovům, ať je učiní životem, vlastním životem. Básník musí být přesvědčen o své pravdě. Jeho samota jest strašlivá, ale on musí zůstat sám, neboť přichází se zcela novou civilizací do této rozkládající se. On ví, že právě malicherné a vysmívané a nechápané v očích této společnosti je tím k záchraně povolaným! A jako takový je básník už vítězem, ale jen před tváří Boží! Toho si musí být vědom, aby nepřišel o svoji odvahu. Musí si obhájit ten svůj pranýř, musí si vyvzdorovat svůj javor, který mu přikázali vymýtit. A od něj ať znovu vykročí do světa, přichýlen ke vzpomínce na něj, v každém okamžiku strháván všemi v hlubinách vesmíru právě se rodícími proud.
Třetí podobenství: Na samotě u Stögrovy Hutě, kousek od Volar, žije poeta František Klišík, potomek rumunských přistěhovalců. Na Šumavu je po válce z ještě divočejších Karpat přivábil příslib devíti kil cukru. Pro nás už je to nepochopitelné. Ale ti lidé žili v úžasné chudobě, odřízlí od světa, bez elektřiny, i pouhé boty byly pro něj přepychem. A tak šli... Franta nemá ruku. Uřízl si ji na pile. Měl ještě sílu projít pracovní halou, v níž postupně poomdlévaly dělnice, jak je míjel, až k vedoucímu. Tam teprve sám omdlel... Od té doby žije jako boží muž, toulá se po lesích, naslouchá jejich věčnému zpěvu, spoře kouří trávu a dovede se proměnit i v broučka na stéble trávy, žasnout nad giganty borůvčí. Píše verše. A kolika způsoby! Nejen tužkou na papír, ale i klackem do sněhu! Veliká písmena, slova čitelná jistě i z korun smrků. Co na tom, že už při prvním tání, po novém sněhu či vánici se verše vytratí. Jsou hotovy. To stačí!
Někteří lidé
jako by byli na světě za trest.
Jejich muka jsou úměrná
našim radostem.
Krásná myšlenka. Patří Frantovi i Šumavě, jak se odráží v nitrech jejich chudých... Zde několik vzpomínek: Stoupáme spolu ještě s dalšími třemi nadšenci chrámem lesa na vrchol Jedlovky. Je jaro, zpod tajících závějí odlétají pramínky vody, jako když se dívka marně snaží pod bílým závojem ukrýt bohatství svých průsvitných vlasů. Živě zelený mech vsakuje vláhu, voní tlející listí, vlhké klíny hlín a balvanů. Franta nejde: Prchá! Sotva mu stačíme, zatímco on nadšeně líčí, co kde je k vidění, jak to vše prožívá, les, mraky, oblohu, božský vesmír. Zastaví se, jeho dlouhý černý plnovous poskakuje pod přívalem slov, rukávem bez ruky krouží nadšeně jak větrným mlýnem, v očích mu jiskří, oživuje, oživuje vše kolem sebe! Zpocení, udýchaní. zastavujeme na mýtině, za zády se na nás navalují stíny ohromných jedlí, buků. Rozevírá se před námi rozhled, Franta zapaluje cigaretu trávy, ta koluje, před námi pohoří modře se vlní až do neznáma: Gabréta. Herkynia. Tak to tu nazývali Keltové. “Po šumu větru Ssumawa,” píše Balbín, ale my nic nepíšeme, píše to v nás samo takovou silou, až mi mrazení brázdí kůži. Pokračujeme výš, až na samý vrcholek, k dřevěnému srubu, kde Franta občas v samotě tráví celé dny. Fantazírujeme s kroutícími se kmeny stromů, za jediným se brodíme hlubokým jarním firnem v trojici zavěšení, pološílení krásou, uvidět ho zblízka, kuchat se a dotknout, pojmenovat, odhalit z jiné strany. Stmívá se. Zabloudili jsme v tom opojeni, rouháme se Měsíci, nekonečné kilometry nás vede cesta zpět k Volarům, kam docházíme až za úplné tmy, těsně po odjezdu posledního vlaku zpět do Vimperka. Sedáme si do hospody, necháváme údolí svému osudu. Pijeme, a co bude, až nás po zavíračce vyhodí, nás nezajímá...
To je tedy mé trojí podobenství o poezii, tak v poezii věřím já a nejspíš už věřit nepřestanu, když mě stáří a nemoc sklátí na lůžko a já už nezvednu ani pero: Báseň kamna hořící vyrvaná ze svého místa a postavená doprostřed hospody. Báseň javor, který měl ustoupit všem “dobrým” důvodům, jimiž každá společnost omlouvá své prasárny. Báseň zapsaná do sněhu, živý obraz pomíjivé krásy, krásy právě o tu pomíjivost vzácnější. Všechny ty tři básně jsou lidským dílem. Tři básně, tři životy, tři projevy jednoho bytí!
Z poezie Franty Klišíka
Tulák
Vysoko v horách nad mraky
pramení řeka poznání
ve výšinách nad oblaky
piju a činím pokání
Jsem tulák a podobám se mnichu
procházím se každého jitra
nehybnou myslí v tichu
v dalekých krajinách svého nitra
Jsem tulák podezřelý katecheta
jenž hledí do kraje
a vidí že je středem světa
u jeho okraje
Jako obvykle
Jako obvykle koukám po holkách
je to však stále těžší
spíše než úspěch je tu krach
úměrný mojí pleši
Všichni mí přátelé jak jsou sečtělí
a kolik mají pěkných holek
já zatím hlupák nesmělý
vesmírné krásy jsem se zalek
A moje literární úsilí
je úměrné mým duševním mukám
chci říct že častěji píšu básně
nežli šukám
Weles 5 (1/97)
str. 29/30
-aav- 1/17/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat