pátek 21. března 2003

Připravovaný Weles 16 bude z části věnován básnířce

Ivetě Pokorné (26. 6. 1977 - 7. 12. 2002).

Pásmo nazvané "Úžení v bdění" přinese její básně, povídku, úryvky z korespondence, odpověď na anketu Iniciál na téma Identita autorského subjektu, zápisky snů, fotografie a vzpomínky přátel Petra Pazdery Payna, Martina Davida, Petra Maděry a autorčina manžela Luďka Ledviny.
Báseň Ivety Maria Pokorné-Ledvinové přinesl ve svém "Sloupku pro..." rovněž měsíčník Host č. 03 / 03.
Weles 16 vyjde v dubnu.


Iveta Pokorná
O bloudění


Zdál se mi podivný sen. Takový sen, po kterém se člověk probudí a má sucho v ústech a také pocit, že ví něco víc než, když usínal, ale neví, co to je. Jakýsi sochař v něm vytesal sochu, ale nedokončil ji, protože zapomněl, zda chtěl vytesat Radost nebo Žal, a tak ji nechal bez tváře:
Vstoupil ke mně v noci, usedl na postel. Jeho ústa se nepohybovala, a přece jsem jasně slyšela ten hlas. Když domluvil, odpověděla jsem:
„Věřím a na důkaz toho ti nabízím své ruce.“
„Ty se dají umýt,“ namítl.
„Nabízím ti své oči.“
„Ty se mohou zavřít.“
„Tak ti nabízím svá ústa.“
„Ne, i ta se dají zavřít.“
„Dávám ti tedy... své hrdlo.“
„Hrdlo se může sevřít úzkostí,“ odvětil.
„Nabízím ti... Co vlastně žádáš?“
„Nechci tvé ruce, chci jejich umění podávat. Nechci tvé oči, chci jejich vidění a nechci tvá ústa, avšak chci jejich řeč. A nežádám si tvé hrdlo, ale jeho otevřenost.“
„Tvá slova jsou jako havrani, kteří za sebou nechávají jen temné oční důlky. Kdo jsi?“
„Jsem pohled. Tvůj Zorný úhel a bez toho všeho bych nemohl existovat a za to vše ti nabízím jistotu. Jsem Konec tvého bloudění.“ Sebevědomě se zasmál. V jeho smíchu jsem znovu zaslechla tlukot havraních křídel. Zakryla jsem si oči, byli už blízko.
„Já... bojím se, že oslepnu, když tě přijmu.“
„To, co uvidíš, budeš vidět jasněji, ale nezaručuji, že zároveň uvidíš víc. Jsem tvůj Pohled na svět a nemohu,“ promlouval trpělivě, „nemohu ti slíbit, že tě neovládnu. Slunce ti ráno nemůže říci: večer nezapadnu.“
Pochopila jsem: „Neubráním se ti. Ano, potřebuji tě. Příliš dlouho jsem bloudila a neskončené bloudění je bezesmyslu. Svůj smysl získává, až když skončí, neboť pak se stává velkou zkušeností.“ V tu chvíli se na mých ramenech usadili havrani.
„A ještě něco,“ dodal. „Až k tobě přijdu, nebudu sám. Přivedu s sebou dva společníky.“ „Ano, připravím jim pokoje.“ „To nebude třeba, jsou si totiž blízcí, takže stačí jeden pokoj a jedna postel. Jmenují se jednoduše – Protiklady.“
„Dobrá, rezervuji jim v koutku sebe zbývající pokojík. Ale předem tě upozorňuji – všechno je tam značně zašlé a podlaha je prošlapána Bolestí (ano, i ona bývá čas od času mým hostem). Výhled je jen do špinavého podzemí... A teď už běž. Nech mne ještě do rána o samotě.“
Když odešel, zapomněl za sebou zavřít dveře, přišlo ticho. Vypadalo, jako by mi chtělo něco říct, ale jeho ústa s vyřízlým jazykem se jen bezmocně zmítala, a tak jako vždy výmluvně mlčelo. Začalo svítat. Pomalu – Světlo se unaveně vracelo těžkým krokem z flámu. A když konečně se rozednilo a Světlo (nevím, kde najednou vzalo tu sílu) svým křikem, který vypichuje oči, vyhnalo z mého pokoje ospalé ticho, začala jsem se loučit. Za chvíli přijde ON. Nechtěla jsem ho, ale věděla jsem, že má pravdu. Člověk musí někam patřit, aby přestal bloudit. Konec bloudění znamená počátek hledání. Teprve až když někam patříme, rozlišujeme černou a bílou. Protiklady. Teprve potom rozeznáme dvě strany mince. V bloudění je všechno stejné – jednolité!
Ano, člověk musí někam patřit. Jsme světlem, které do nás vložili ostatní, a jsme tmou, která nás obklopuje.

Weles 16
str. 30-31



-aav- 3/21/2003

Žádné komentáře:

Okomentovat