---

Připravovaný Weles 16 bude z části věnován básnířce

Ivetě Pokorné (26. 6. 1977 - 7. 12. 2002).

Pásmo nazvané "Úžení v bdění" přinese její básně, povídku, úryvky z korespondence, odpověď na anketu Iniciál na téma Identita autorského subjektu, zápisky snů, fotografie a vzpomínky přátel Petra Pazdery Payna, Martina Davida, Petra Maděry a autorčina manžela Luďka Ledviny.
Báseň Ivety Maria Pokorné-Ledvinové přinesl ve svém "Sloupku pro..." rovněž měsíčník Host č. 03 / 03.
Weles 16 vyjde v dubnu.

Iveta Pokorná
Sny z roku 1999

9. 1. 1999 pro Igora: Jeden cyklus snů: nevím, co k tomu vede, ale sama jdu k místní katedrále (je to německé město) a stanu v dlážděné ulici k ní stoupající. Tuším, že tady dole je to hřbitov – nějakých důvodů jdu na něčí hrob, ale doba je pro mne nebezpečná, určití lidé mě zde nesmí vidět. V tom z jiné části města řev (jako po fotbalovém zápase) a vztyčí se tam obrovská vlajka (není německá, ale mě se spojuje s Německem) a „Němci“ táhnou směrem ke mně, musím zmizet.
V té samé katedrále s celým apoštolátem, něco projednáváme v souvislosti se mnou (vyprávěla jsem jim předchozí událost) a někteří obviňují z něčeho mé rodiče, ale to špatně pochopili celou věc, o to však nejde, nechám to být. Pak na závěr pronáší někteří různé prosby a já úplně na závěr řeknu, že celý apoštolát je pro mě nesmírně důležitý, protože jinak bych třeba každý den umírala.
Při mši stojím mezi Igorem a Ovi, nakonec se však nějak ocitnu sama, ale nevadí mi to. Igor si toho povšimne, přistoupí a nabídne mi, abych se o něj opřela, udělám to tedy, třebaže jsem nepociťovala ve stoji únavu. Na konci mše společně poklekneme na jedno koleno. Potom Igor zavolá na někoho, aby mi vrátil mou knihu. Nějaký mladík mi nese knížku, celá ošklivě černá. Čti: Baudelaire: Květy zla (!) Chci namítnout, že to je omyl, takovou knihu jsem nikdy neměla, že toho dekadentního intelektuála nemám ráda, ale jen hlesnu a už je pozdě, tak to nechám být.
Jedu s Hanou a Igorem a já vyprávím ten sen Igorovi a jak si s tím pořád lámu hlavu. On dlouho mlčí, uvažuje a Hana mi zatím podá dětskou knížku, kterou má pro nějaké miminko v jejich rodině. Je to vskutku krásná knížka, chválím ji Hance a říkám, že Petr Oslzlý vydává samé krásné knihy. Po chvíli se Igor na mě otočí a řekne mi: ten sen znamená asi celoživotní oběť být pannou. A najednou chápu tu souvislost, nicméně se cítím překvapena, protože to je pro mě už delší čas jasné. V jedné chvíli jízdy máme po pravé straně nádhernou katedrálu jako Notre-Dame bez dokončených věží, ale je celá jako zlatavá a stříbřivá, neskutečně zářící. (V dalších snech se mi objeví ještě asi 2x.)

---

5. 2. 1999 s maminkou prohlížím kupu dárků k Vánocům – všimnu si zvlášť dvou: ten jeden – přečtu si obal – něco zásadního (nepamatuji se!) a zastrčím ho ke zdi, nechám si ho na potom. Druhý – speciální lampa se stínovou hrou od Kierkegaarda: asi jako nějaká soukromá promítačka, která vyvolá minulý děj. Maminka mě ponouká, abych rozbalila další dárky, ale já přece musím něco nechat na vánoce! Pak se sama dívám na tu hru – vlastně vstupuji do děje. Je rok 1884, snad Kodaň – vidím hodně zeleně, slunečno a říkám si, že ale v Dánsku takové počasí nebývá. Jdu tamní vesnicí stoupající silnicí: různé osoby popisuje nějaký tulák (je to jako hra …) pak uvidím na zemi ležet blonďatou ženu s miminkem a slyším ho – to je Tany (podle ní se hra jmenuje), dlouhou dobu byla šťastná až do určitého dne. A já při těch slovech vidím před sebou velký hadr a na něm kapky krve… Napadne mě, že dostala tuberkulózu, ale zároveň, kdesi v podvědomí, že byla na plese, kde potkala prince, který ji byl osudným. To dítě je jeho? Stojím nad tou vesnicí na nějakém jako staveništi a čekám na své rodiče, mají přijít. Vidím v zemi nějaké trubky a kamení, na několika místech jsou jámy. Vím, že tam byla ta dívka (nebo jsem to já ?) a že se jí tam stalo něco osudného. Něco hledám, dívám se se strachem do jedné jámy, ale zároveň pátravě. Konec snu. Mám dojem, že tam měl někdo být – obluda, s níž se ta dívka setkala.

---

9. 2. 1999 Důležitý: Jsem u babičky v Bystřici, v zadním pokoji, ale je tam můj brněnský pokoj, snažím se spát, ale moc mi to nejde, je nějaká divná noc. Zase mě škrtí v krku (karma), přichází táta a podává mi něco k pití, vypiji půlku a skleničku postavím do postele tak, aby se nevylila, ale moc spolehlivé to není. V tom přijde dědeček, zarostlý, a podává mi také sklenici a je v ní blankytně modrá šťáva – jako zředěné nebe. Trochu upiji, ale všimnu si, že na hladině něco – drobek – plave, hned se mi to zprotiví a stejně jsem už přepitá: uvažuji, co budu dělat s těmi dvěmi napůl plnými sklenicemi.
Jdu do vedlejšího pokoje, cítím bezpečí – rodiče spí v předpokoji, zde se svítí a je tady Jana Szakalová (spolužačka ze ZŠ) – mám z toho setkání radost, beru ji podpaží a říkám, že se mi o ní kdysi zdál sen a že jí ho najdu, nějak patří k nám. Mihne se tam Monička Š. Je tam i puška a Jana říká, že občas (Monička či všichni ?) chodí střílet na motýli, jsem z toho udivena, je to nesmysl a nelogické, nepěkné. Jana pokračuje, že z motýlů se přenáší nějaká nemoc (panchyms) na veverky.

---

3. 4. 1999 s Josefem Č. Dlouhý děj: jen o mně. Pak s maminkou kráčíme nocí – jasnou, jarní, přes osení k nějaké chatě. Nejdřív mám strach, ptám se jestli jsme daleko od hotelu a máma říká, že chata není z hotelu vidět. Držím v pravé ruce svíci, nerozžatou, ruku mám zpuštěnou a pořád říkám, že tam v osení může být něco schované. A skutečně něco vyskočí a chňapne mi po svíci. Jak ale jdeme, tak úzkost mizí a já se naopak cítím dobře. Pak jsme už v té chatě a venku tuším Josefa Č. s nějakou dívkou. Standa mi podává obálku a zřejmě se loučí. Čtu, je nadepsaná: Do nitra Ivety P. V. P. a následuje několik řádek o jakémsi prvním stupni na nějž jsem (nebo Pepík?) postoupila. Pepík odchází rychlým krokem doprava a mizí mi z očí.

---

-aav- 3/28/2003