---

. . .

Přejeme Vám welesé Velikonoce!

. . .

---

Čtení pro tyto dny:

Peter von Schlackenwert
Kolotoč světa a pouťové srdce

Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili a činili dobře v životě svém.
(Kniha Kazatel)

Welcome my son, welcome to the Machine.
(Pink Floyd)

Pamatujete na ten pocit, když se vám podaří odmaturovat, brány světa se otvírají, začíná léto a všichni okolo vás vám to tiše a mile závidí. Ještě přesně nevíte, co bude dál, a to je právě ono. “Máte všecko před sebou,” připomínají vám neustále.
Jen co nám poměrně mladý ředitel obřadně předal maturitní vysvědčení, vyrazili jsme s ním sladce přiopilí z gymnázia rovnou na pouť. Abych byl přesnější: na kolotoč. Rozmazané juchající tváře se míhaly vzduchem, hlasitá hudba nám bila ve spáncích a náš milý ředitel pokřikoval, přehlušoval ji a rozesmíval děvčata. Někomu se tam, myslím, udělalo špatně hned, někteří skončili na střelnici a já měl před sebou ještě pět bezstarostných let. Proč vám to povídám? Protože to nasednutí na kolotoč po vykonané “zkoušce z dospělosti” mi připadá příznačné.
Kdepak jsou ty časy, kdy pouť znamenala pouť za smyslem života anebo pouť na Svatou horu či ke kostelíku sv. Matěje. V dnešní době spatříme jen málo skutečných poutníků, většina z nás totiž pouze sedí v pořádně rozjetém kolotoči.
Ale nebylo to údajně o mnoho jiné ani v dobách, kdy se ještě v neděli po 24. únoru putovalo do Dejvic k svatému Matěji. Jen málokterý z poutníků prý zašel do kostela, většina šla na první jarní výlet za zábavou a povyražením. Čekaly tam na ně “řetízáky” a později i Wieznerův první kolotoč s podlahou. Matěj sekal ledy, byl patronem řezníků, ale též bezhlavě zamilovaných, kteří věřili, že sáhnou-li v poutní den na kliku u kostelních dveří, budou mít štěstí v lásce.
Ano, osudová láska a pouť. Třeba ta lešanská v červnu 1933:

Včera ke mně v jízdě
vyskočila, opřela se mi koleny
o lopatky a má křídla se rozprostřela
v její krvi.
“Utrhne se to!”
(Tatínku,
všechno to začalo tím dnem, tou minutou,
kdy jsi mi poprvé půjčil svou břitvu.
Utíkal jsem ti s mýdlem na tvářích
a byl jsem k zbláznění živý.)

V závěru Romance pro křídlovku začínají František Hrubín a Viktor “stavět ze stínů a závratí / opilý kolotoč”, podobenství o poutníkovi v labyrintu světa tu stěží najdeme.
Také v jedné z nejkrásnějších básní Vladimíra Holana, kterou nazval Pršelo, si milenci “jednoho dne umluvili, že příští neděli půjdou na pou”, každý do jiné vsi... A že se sejdou o půlnoci u opukového lomu...”

Na chlipném leptu lůny je dosud vidět, jak se políbili,
objali v nejmíň vrzavých dveřích přírody
a (třebaže člověk zdechá a jen kůň a včela
dosud umírají) už by byli málem trefili do černého -
když si pojednou uvědomili,
že jeden druhému nepřinesli pouťový dárek...

Je až překvapující, jak často se v naší poezii objevuje téma pouti - kolotočů. A jako by ani v tomto významu nemělo chybět hledání smyslu, kterým je pro některé básníky právě ta “červená růže z papíru” - láska. Jistě už víte, kam mířím. K básníkovi, v jehož knihách najdeme pouť na mnoha místech. Namátkou vyjmenuji básně Jarní pouť, Matějská pouť, Vesnická pouť, Kolotoč s bílou labutí či dvojí verše (báseň z roku 1933 a cyklus básní z let 1968-1970) nazvané Poutní místo. Bylo by asi přespříliš tvrdit, že kolotoč je tu někdy chápán jako metafora života. Přestože Jaroslav Seifert na sklonku života bilancuje právě v básni Kolotoč s bílou labutí takto: “Sbohem. V životě jsem nic nezradil. / Tím jsem si jist / a můžete mi věřit. // Však nejkrásnější ze všech bohů / je Láska.” Cyklus Poutní místo uzavírá Seifert touto básní:

Život - to je těžký, strastiplný let
stěhovavých ptáků
do krajin, kde je každý sám. A nikdy nazpátek.
A všechno, co jsi nechal za sebou,
trápení, smutky, všechna zklamání
zdají se být lehčí,
než je tato samota,
kde neni žádné útěchy,
která by zkonejšila
uplakanou duši.

Co jsou mi platné cibéby!
Ještě že jsem si na pouti vystřelil
červenou růži z papíru!
Měl jsem ji dlouho
a ještě dlouho byla cítit karbidem.

Doba nám nabízí stále dokonalejší a rychlejší kolotoč. Bourací autíčka jsou v oblibě již dlouho. Dnes si však můžeme svobodně vybrat, jak ukrátíme svůj čas, z mnohem širší škály atrakcí. Za padesát korun můžeme například vlézt do drátěné klece, jež se s námi vzápětí roztočí. Odstředivá síla nás přimáčkne zády na ocelové pletivo, a pokud nás včas nenapadne podložit si hlavu pouťovým srdcem, za své peníze si vytrpíme své.
Závěrem tohoto zmateného pouťového kramaření v poezii ještě nemohu neocitovat úryvek z básně Václava Hraběte Pár tónů, který o tom taky něco věděl:

...A tento bijící se v prsa a v pleš
pugétem stovek a dekretů (Ejhle pravověrný!)
křičí: “Mladíku život se otáčí
jako kolotoč! Uhněte dokud je čas!”
A ty říkáš Ano točí se to jako kolotoč
Zase je říjen koupím si tři lampióny
a večer se zamknu a budu si na nich přehrávat
ten žlutý renesanční obraz
A rok se otáčí jak kolotoč
Hulánské koně srpna Eroplán
s babím létem Natupírovaná
Ofélie v březnovém blátě Pokašlávající
labutě listopadu Rok se otáčí
jak kolotoč a flašinet vrže unisono s tebou
těch pár tónů které přebývají
Beethovena verbuňk nebo blues
Rok se otáčí stojíš v té ulici sám
proti všem kteří mohou
přijít A do ochraptění flašinetu
slyšíš odněkud z přízemí věží a luceren
ženský hlas jak volá
“Zastavte principále
zastavte!
Toho člověka u střelnice
odněkud znám”

Weles 6 (2/97)

---

-aav- 4/18/2003