Sobotní vydání Moravskoslezské mutace Mladé fronty DNES přineslo obsáhlý básnický rozhovor Ivana Motýla s Vítem Slívou. Poněvadž ne všichni čtenáři Welenovin jsou ze zmíněného regionu a poněvadž odkazy na stránkách MFDnes jsou aktivní pouze 2 dny, přepisujeme zde tento rozhovor v plném znění:
A pak krajina přecházela do mých veršů
Rozhovor Ivana Motýla s Vítem Slívou
Mladá fronta DNES, 17. 5. 2003, Moravskoslezský kraj, str. 03
-----------------------------------------------
A pak krajina přecházela do mých veršů
Sobotní rozhovor
S opavským básníkem Vítem Slívou o knize Bubnování na sudy, nejlepší české básnické sbírce roku 2002
Minulou sobotu si opavský básník Vít Slíva odvezl z Prahy cenu za nejlepší básnickou sbírku roku 2002. V neděli večer vysílal druhý program České televize z vyhlášení výsledků prestižní literární soutěže Magnesia Litera zkrácený záznam. Před náhodným divákem, který se jinak literárním děním nezaobírá, defilovaly tváře těch, o nichž se traduje, že je živí pero, dlouho do noci sedí nad psacím stolem a ráno vyspávají.
V pondělí probudil básníka Víta Slívu budík už krátce po páté ráno, aby dvacet minut po šesté nastoupil na opavském nádraží do motorového vlaku ve směru do Jakartovic. Těsně před sedmou vystoupil jednu zastávku před konečnou ve vsi Mladecko a táhlým kopcem spěchal k rozlehlé budově na vršku. Pro kantora Slívu začal další pracovní týden. Slívovo poetické "slastně slezské slunko" rozžhavilo okenní tabulky mladecké školy, za kterými si básník vydělává na živobytí.
Ještě v prvé půli devadesátých let jste kantořil na gymnáziu na Slovanském náměstí v Brně. Jak se to přihodí, že z váženého gymnaziálního profesora je "učitelský mládenec" v zapadlé slezské vsi? Vždyť na gymnáziu jste stačil v hodinách české literatury nejednoho žáka navždy vtáhnout do světa poezie.
Cherchez la femme... fatale (jménem Marie)... Jistě, ti "vtažení" žáci naplnili jeden z nejdůležitějších smyslů mého života, dali mi pocítit veliké štěstí - jenže, jak známo, člověk nemůže mít všechno...
Při přebírání ceny jste v televizním přenosu v souvislosti s oceněnou sbírkou Bubnování na sudy nostalgicky vzpomněl svých někdejších letních vandrování Moravou a Slezskem. Co vůbec dává básníkovi svobodné putování krajinou?
Mně bylo přes čtyřicet, Marii přes třicet a zkoušeli jsme, co vydržíme v přírodě: s pětimetrovou igelitovou fólií proti nepřízni počasí, o chlebě (s paštikou) a vodě, ale ovšem i s pomocí nějaké té hospůdky... Čerstvě (a velmi amatérsky) jsem planul nadšením pro dendrologii a Marie mi při určování stromů zdatně sekundovala. Jako nikdy jindy jsme nabírali krajinu do očí a vtiskávali ji do chodidel. A jako nikdy jindy pak krajina přecházela do mých veršů. - Kypivě úrodná, sytivá léta!
"Je hnojný čas, z močůvky, trusu. Den parný. / Slunko jak by ho v potahu vleklo." To jsou první verše z jedné z vašich vandrovních básní ve sbírce Bubnování na sudy. Báseň čtenáře přivádí do slezského Suchdolu nad Odrou, zkuste popsat, jak taková vandrovní báseň vznikla. Co všechno potřebovala ke svému zrození?
Toto: Vedro 4. srpna roku 1992, dva důchodce před obchůdkem firmy AMI v Mankovicích u Oder, kteří rozprávějí o suchu (asi takto: Z topolů jde listí dolů jako v listopadu), závan horké jablečné vůně ze zahrady v Lukavci u Fulneku, vysychající Odru ve Vražném - a pro pointu hrozbu bouřky v Kletném u Suchdolu...
K tomu trochu fantazie a dosti práce.
Vaše každodenní kantorská cesta je také velkým vandrem. Putováním rozličnými světy, které spolu jen těžko spolužijí. Vaše ráno začíná v panelovém domě v opavských Kateřinkách. Co pro vás znamená žít právě tady?
Z rodinného domu v Brně-Králově Poli jsem se roku 1998 přestěhoval do sídlištního bytečku v Kateřinkách. Dva roky trvalo, než se podařilo umístit v něm knihy: to zvyknout si na něj bylo rychlejší a snazší! Dnes už mám dávno rád svou "pracovnu" 1 x 1 m v kuchyni, ježdění výtahem, trafiku před domem i zastávku autobusu, který mě vozí kolem milého kateřinského kostelíka svaté Kateřiny... A abych nezapomněl: na obzoru bunkr hřbetem k Polsku, obydlený párem bezdomovců... (Dokážu jim někdy zanést aspoň dvoustovku?!)
Když vlak do Jakartovic opustí opavské východní nádraží, míhají se za okny nejprve české vesnice opavského Slezska - Kylešovice, Otice, Slavkov, Štáblovice, Dolní Životice... Za Litultovicemi se krajina zvedne a zcela se promění i její atmosféra. Mladecko, kde vystupujete, už bývalo převážně německou vsí, odkud muselo původní obyvatelstvo odejít po druhé světové válce. Z vašich básní cítím, že se zpoza oken vašeho ranního vlaku díváte do slezské krajiny s vědomím její krásy i bolesti.
Budiž mi dovoleno vyjádřit se nepřímo, úryvkem z básně Mladecký vlak, která se objeví v příští sbírce Rodný hrob:
Atomovým spánkem hřibů, samých satanů, / prožírá se slunko slimáčné - / a hvozd si nadzvedává jedovatou sutanu / až na kost středověkou, div že nezačne // zmrtvýchvstání utančených klekánic.
"V mracích, v své nadmuté rochetě,/ stojí nad městem svatý Jan Barok..." Jiná z vandrovních básní ze sbírky Bubnování na sudy odkazuje na vaše dojmy ze slezského Fulneku. Z města s rozpadajícím se kapucínským klášterem, s chátrajícím barokním zámkem a s augustiniánským klášterem, ve kterém jsem si před časem vyprávěl se starým knězem o vykořeněnosti kraje, z něhož s původním německým obyvatelstvem zmizela i víra. Jak jste psal báseň Drhaná fulnecká antifona?
Drhaná fulnecká antifona má svůj počátek v hotelu Jelen na fulneckém náměstí: Tam jsem se prvního dne prvního vandru (3. 8. 1992) dozvěděl, co je to "drhání", když se mé Marii přetrhl řemínek u hodinek a ona si jako náhradu za něj udrhala z provázků závěs na krk. "Svatý Jan Barok" v sobě sloučil a zároveň abstrahoval dvě fulnecké sochy: Jana Nepomuckého před augustiniánským klášterem a Jana Sarkandra na náměstí. Kapucínský klášter dal zase vzniknout dvojverší: "Snad klášter ti z hlavy odklopí kapuci, / a světlo tě opásá. Lehce, tiše." I ten "krucifix bez Ježíše", jen s hřeby v kameni, jsme ve Fulneku viděli: totiž po straně kostela Nejsvětější Trojice.Nejpodstatnější (a troufám si říct i nejšťastnější) metamorfózy se dostalo zážitku z Vražného o den později: k břehu Odry přijeli otec a syn se dvěma demižony na vozíku a trychtýřem do nich vlévali vodu. Z toho pak v básni: "Čas šplíchá z nebe jak z demižonu / přes trychtýř našich životů - kdovíkam."
"Okolo Frýdku pusté poutní cesty, korouhve oblak / převlály. - Se mnou jen kukačka: / Přidá mi ještě?..." Co bylo inspirací k veršům o slezském Frýdku a Panně Marii Frýdecké?
Básni Okolo Frýdku předcházela pohnutá historie. - V neděli 7. srpna 1994, sotva jsme s Marií vyrazili na třetí vandr, tentokrát do valašských a slezských Beskyd, vyvstala nad poutním chrámem v Zašové hrozivá mračna a hnala nás k Zubří. Tam nás dostihla, takže bylo nutno uchýlit se pod hostinské přístřeší. Bouřka neustávala, dlouho do noci a pití také ne... I stalo se, že jsem ztropil krutě žárlivou scénu a moje milá Marunka s pláčem utekla "na stopa"... Po ránu jsem se probudil ve škarpě, promoklý, zachumlán v igelitu - a vydal se do Rožnova na vlak. Kam ale teď? - Do Frýdku! Do vzpomínek, v nichž "břinká muzika" a "pláče ta moje z nejmilejších"... Po poledni tam začala ona báseň, snad nejpopisnější ze všech, které jsem kdy napsal: ano, mluvil jsem na náměstí se dvěma školačkami, štkal jsem na mříži chrámu Frýdecké Panny, mluvil jsem před domovem důchodců se starcem a seděl v hospodě s opilcem-sirotkeminvalidou... Jenom ty beskydské psy jsem si vymyslel, abych nemusel "láskou, hrůzou, bědou" výt svou píseň sám...
Po vydání básnické sbírky Bubnování na sudy o vás literární kritik Štefan Švec v literární příloze Práva napsal, že nikdy nebudete slavný, protože se ve své tvorbě míjíte se světem, který slávu tvoří. Vaše ocenění porotou v soutěži Magnesia Litera ale přece jen naznačuje něco jiného. "Ozvěny zmizelého, poslední stíny toho, o čem snad už ani nevíme, že bylo navždy ztraceno," jak o vaší tvorbě píše jmenovaný kritik, nakonec asi naštěstí nezajímají jen velmi malou a vyhraněnou skupinu čtenářů. Váš básnický svět je zřejmě blízký mnohem větší čtenářské obci, překvapuje vás to?
Nevím, jak velké čtenářské obci je můj básnický svět blízký; vím jen, že není příliš obvyklé mít tolik vzácných přátel z bývalých žáků, jako mám já, a že mocným pojítkem našich srdcí a duší je právě poezie.
Narodil jste se v Hradci nad Moravicí. V další ze slezských vsí osídlených po staletí českými sedláky. Kdykoliv si vyprávím s někým z Hradce, třeba s tamním kronikářem Ladislavem Sonnkem, cítím, jak tady všichni chrání odkaz svých předků, jak jsou pevně zakořeněni v rodné půdě. To je ale zároveň i nesmírně a mnohdy nepříjemně svazující odkaz. Nemyslíte na případný návrat do Brna?
K odkazu rodného Hradce a svých předků se chceme my bratři Slívové přihlásit letos na podzim společnou publikací, do níž Jiljí přispěje fotografiemi, Libor sentencemi a já verši; knížka vyjde v nakladatelství Weles a bude se jmenovat Jízdenka z Hradce na Hradec. Nakladatelství Host má pak napřesrok vydat mou novou sbírku Rodný hrob...
A návrat do Brna? - "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky"...
Ačkoliv - kdoví.
Vít Slíva
Vít Slíva se narodil 11. ledna 1951 v Hradci nad Moravicí. Maturoval v Novém Bohumíně a na brněnské filozofické fakultě vystudoval obor čeština-latina. Třiadvacet let učil na gymnáziu v Brně-Králově Poli, od roku 1998 žije v Opavě a učí na základní škole ve slezském Mladecku. Vydal sbírky Nepokoj hodin (Blok, 1984), Sora no kokoro (soukromá edice M. S. Halase Horehron, 1987), Černé písmo (Blok, 1990), Volské oko (Host, 1997), Tanec v pochované base (Host, 1998), Na zdech stíny osik (Petrov, 1999), Grave (Host, 2001). Sbírka Bubnování na sudy (Weles, 2002) byla minulou sobotu v prestižní soutěži Magnesia Litera vyhlášena za nejlepší básnickou sbírku roku 2002.
SUCHDOL
Je hnojný čas, z močůvky, trusu. Den parný.
Slunko jak by ho v potahu vleklo.
Mračna dýmají z komína pekárny,
kterou roztápí peklo.
Starci si brýle od potu čistí,
hledí po stromech: všecko jde dolů!
Srpen kouří lámané listí,
klepe popel z topolů.
Zahrada žízní a nechce už nést,
jabka z ní voní jak z horkého štrůdlu.
O žhavé kamení přespolních cest
brousí podzim svou kudlu.
Vypity láhve, sudy i studny,
hasiči nenašli vodu,
vyschlý jak mankovský mlýn trávím tu dny
na lopatkách v suchém brodu.
Ještě že je se mnou žena,
ústy vlahá, duší čirá.
Řeč z ní zurčí, rozčeřena.
Na bouřku se sbírá.
-aav- 5/19/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat