čtvrtek 3. července 2003



Ve spolupráci s Bogdanem Trojakem se (do jisté míry) podařilo odstranit komplikace, které v minulých dnech bránily v aktualizaci těchto stránek. Vzhledem k tomu, že, jak známo, "není všechno zlato, co se třpytí," prosíme o shovívavost nad "dočasně nečitelnými příspěvky", které se zde vždy na několik minut objeví - převod do češtiny provádíme ručně a to, zvláště u delších textů, zabere určitou dobu.
Pokud se Vám tedy podaří tyto nečitelné verze zachytit, budeme rádi, když budete intenzivně myslet na to, jak na Vás myslíme a srdnatě bojujeme s "ě", "č", "ř", "á", "ů"...
Děkujeme za pochopení.

- - - - -

Čtení na tento den:

Několik pozoruhodností pro železniční putování Slováckem
Jakub Grombíř


Když jedete z Brna tratí číslo 340 Brno – Vlárský průsmyk, začne se u Kyjova kopcovitá krajina pozvolna měnit. Vlak projíždí okolo vinohradů, po levé straně jsou Chřiby, za jasného počasí zahlédnete dokonce obrysy Buchlova. Na polích mezi Vracovem a Bzencem se dnes pěstuje především obilí a kukuřice, ale v 16. století se zde nacházely rybníky a zahrady tak úrodné, že se této krajině přezdívalo „Moravský Eden“. Ze Bzence cestující spatří především novogotický zámek s parkem a kopec Starý hrad, na jehož vrcholku jsou zříceniny kaple svatého Floriána, zničené v roce 1945 ustupující německou armádou. Zde můžete buď pokračovat dál směrem na Veselí nad Moravou a Uherské Hradiště, nebo vystoupíte (nádraží si dosud uchovává jistý rakouskouherský půvab, jen betonový model bzeneckého zámku už podléhá zubu času, ostatně stejně jako jeho předobraz) a pojedete lokálkou do Moravského Písku. Tato trať ovšem nemá pouze místní význam; je důležitou spojnicí mezi frekventovanými tratěmi 340 a 330. Po nastoupení do vlaku (zpravidla jezdí jediný vagon, pouze ve špičkách dva) vás čeká překvapení – na trati byl v roce 1998 zaveden samoobslužný způsob odbavování cestujících. V praxi to vypadá jako v městské tramvaji: cestující musí označit jízdenku ve strojku, stanice jsou oznamovány z amplionu. Když tudy někdo cestuje poprvé, obvykle ho nenapadne označit jízdenku, čehož revizoři s oblibou využívají pro udělení pokuty. Další kuriozitou je jediná zastávka na této trati v bzeneckém předměstí Olšovci, která funguje pouze na znamení. V Moravském Písku pak můžete přestoupit na někdejší Ferdinandovu severní dráhu, spojující Břeclav s Přerovem. Pozoruhodná je zejména tím, že ji projektovali angličtí inženýři a proto se na ní nezvykle jezdí po levé straně. V současnosti zde probíhá čilý stavební ruch, neboť jde o součást tzv. druhého koridoru, protínajícího východ Moravy od rakouských až po polské hranice. Miniaturní vesnická nádražíčka jsou opatřována velkolepými podchody, vyměňují se pražce, na silnici ze Bzence do Strážnice vznikl nový viadukt. Hezké to zrovna není, ale ekonomické argumenty spolehlivě přehluší veškeré námitky.
Cesta z Moravského Písku do Hodonína je velmi pozoruhodná, vlak projíždí rozsáhlým lesním komplexem nazvaným Doubrava. Půda je zde písčitá a nevhodná k zemědělskému využití. Přesto byl původní dubový porost na počátku novověku téměř celý vykácen. Obnažená půda se proměnila v poušť, nazývanou Moravská Sahara. Ta projevovala, stejně jako Sahara skutečná, značné tendence k rozšiřování. Písečné bouře ohrožovaly okolní vesnice a zejména město Bzenec. V polovině 19. století proto lesník Jan Bedřich Bechtel navrhl zalesnění oblasti borovicí, jejíž kořenový systém znemožnil pohyb písku. Pouštní charakter si zachoval pouze pás okolo právě vzniklé železnice – jiskry z parních lokomotiv rozněcovaly lesní požáry a nedovolily borovicím proniknout až k trati. Vznikl tak unikátní přírodní výtvor, nazývaný Váté písky. Rozpálený písek o mocnosti až 30 metrů vytvořil v našich zeměpisných šířkách nevídané mikroklima, takže zdejší fauna a flóra je příbuzná středomořské. Vzhledem k malé rozloze tu pochopitelně žijí jen drobní živočichové – mezi chránéné endemické druhy patří hlavně kudlanka nábožná a mravkolev, typickou rostlinou je kavyl stepní, nazývaný Ivanovy vousy. Trať tak lemuje step, z níž jen občas trčí osamělá, bizarně pokroucená borovice. Váté písky byly vyhlášeny národní přírodní památkou a po elektrifikaci trati musí na místo parních lokomotiv nastoupit ochranáři, kteří odstraňováním náletových dřevin brání zalesnění tohoto pásu, širokého necelých sto metrů a dlouhého 8 km. Tak výrazný a pozitivní vliv železnice na přírodu je jistě ojedinělý. O něco horší je to s automobilismem. Náročné terény byly kdysi užívány pro některé etapy Barum rallye, když se podařilo závodníky vypudit, přišel zase projekt dálnice, která by kopírovala železniční trať. Jeho realizaci zatím pozdržel nedostatek financí, ale definitivně vyhráno ještě není.
První zastávkou za Moravským Pískem je Bzenec-Přívoz. Nádraží pochází z roku 1891, budova je ozdobena slováckými ornamenty, které, vzhledem k odlehlosti místa, ještě nebyly překryty grafitti. V okolí nádraží vidíme krátery po vytěženém písku, které mohou připomínat krajinu severních Čech. V jedné bývalé pískovně se donedávna dalo koupat, voda tu bývala vždy příjemně vyhřátá. Dnes už je do areálu vstup zakázán, protože někteří občané z okolí si zvykli spojovat koupel s kradením drátů železniční signalizace, které se dají výhodně zpeněžit. V blízkosti nádraží na Přívoze se nachází rovněž legendami opěedené Černé jezero nebo gigantický dub, nazvaný podle loupežníka Žilky, který v jeho blízkosti za dávných časů operoval. Podle pověsti byl Žilka začarovaný, takže se ho kulka nedotkla, a zabil jej právě žalud z tohoto stromu, vystřelený z pistole. Řeka Morava v této oblasti přirozeně meandruje a vytváří vysoké písčité břehy – tyto exteriéry použili kdysi tvůrci filmu Cesta do pravěku, když chtěli ukázat, jak vypadala naše krajina v druhohorách. Když přejdete řeku i její ramena, nazývaná Vešky a oplývající hojností ryb a vodního ptactva, dorazíte po žluté turistické značce až k zámku ve Strážnici. Modrá značka vás zase dovede proti proudu Moravy až do Vnorov, rodné obce básníka Jana Skácela, které vévodí impozantní novobarokní kostel svaté Alžběty. Samotná železniční trať dále pokračuje kolem chatové oblasti Soboňky do velké průmyslové obce Rohatec a dále k Hodonínu a Břeclavi – to už by však bylo téma na další pojednání.

Weles 11 (2000), str. 72-73


-aav- 7/03/2003

Žádné komentáře:

Okomentovat