Dny se pomalu krátí, blíží se podzim a sním stále delší podvečery: Kdo by dnes myslel na to, že za pár měsíců budeme už po páté hodině u stolních lamp možná vzpomínat, jaké to je, sedět někde na mezi, v zahradní hospůdce či na břehu řeky, jezera, moře a v půl deváté sledovat západ slunce. "Paměť je to, čím se zapomíná," řekl, tuším, Charlie Chaplin a v mnohém má pravdu. (A nemyslím tím jen události, které si v těchto dnech připomínáme...) Každý den stojí za to, abychom jej uvnitř sebe zachovali a vzpomněli si na něj. Víte například, co jste zažili před pěti lety, 22. srpna 1998? Anebo loni ve stejný den? Před týdnem? Básník Petr Král nazval jednu ze svých sbírek dvěma slovy: PRÁVO NA ŠEDIVOU. Jak příznačné...
- - - - -
Čtení na tento víkend:
Kateřina Konečná
Rodinné vztahy
Setrvávám v nečinnosti a zabývám se představami o svých budoucích aktivitách, o tom, jak budu šťastná a spokojená a jak budu tvořit nádherné obrazy, které budu mít doma na stěně. Aby nebyla tak prázdná a ponurá.
Žiji totiž uprostřed lesů a pastvin, na úplném konci cest, kam se lidé jen stěží dostanou, protože za mnou musí chodit pěšky. Můj praděd vystavěl slonovinový zámek pod nejvyšším kopcem v dohledném kraji, dodnes svítí jako svíčka zapálená pro zbloudilce v černém jehličí a stinném listí.
Jen docela málo vycházím ze svého pokoje, proč taky? Je malý a útulný, podařilo se mi v něm nashromáždit všechny věci, které nezbytně potřebuji, a všechny vzpomínky, které nechci zapomenout. Moje stará matka mi vaří a pere, zajišťuje můj úřední styk a každému se omlouvá za mou nevšímavost, jako kdyby snad byla její vlastní. Patří k lidem, kteří nadmíru přeceňují význam mínění ostatních.
I přes mé nekonečné vysvětlování, že oni si můžou maximálně myslet, že jsem pako, ale že už to nemůžou nikomu tvrdit ani dokázat, protože jsme se buď nikdy neviděli, nebo jsme spolu nemluvili dostatečně dlouho, aby poznali, že jsem doopravdy pako.
Je neúnavná v práci i ve snaze mě přinutit akceptovat, že na tomto světě nežiji sama. Nedochází jí, že pluju ve vesmíru, kde si můžu vybrat, že jsem ji přizvala na svou plavbu a že nehodlám najímat zbytečnou posádku.
Určitě je nejroztomilejší, když sedává naproti mně skrčená v proutěném křesle, až po krk zamuchlaná do chlupaté přikrývky, když pozorně poslouchá mé blábolení a snaží se porozumět prapodivným nuancím mého mozku, když je jí v očích vidět každá myšlenka, když pokaždé tvrdí, že nemůžu vědět, co si myslí, a jak pokaždé zrudne, když jí dojdou argumenty. Chápe jako svou povinnost mě hájit a ochraňovat před útočníky, kterými upřímně pohrdám, i když jsem jinikdy o tuto službu nežádala, i když by bez svých namáhavých dobrodiní byla o dvacet let mladší.
Náš rod je starobylý a velmi vážený, čehož využívám pro posílení matčina pocitu, že nic není ztraceno. Utěšuje se vzpomínkami na svého již zesnulého praděda s nakrouceným knírem a na svého již zesnulého děda s hodností poručíka, kterého máme zvěčněného na zašlé fotografii v průchozím pokoji. Zaujal tak působivou velitelskou pózu, že matka mi naznačila: když kolem brouz-dám, měla bych se tvářit uctivěji než obvykle, můžu se snažit ocenit sílu tohoto vzácného muže třeba mírným pokývnutím hlavy.
Ale odmítla jsem požadavek uctívat osoby, které dávno shnily ve svých hrobech, i kdyby to nakrásně mohl můj děd vidět z nějakého svého příbytku kdesi v oblacích nebo v propastech země.
Tím jsem se vlastně dostala k další zálibě mojí matky. Kdysi jí někdo vštěpil představu, že nad ní ve dne i v noci visí hlídačovy oči, že z ní za žádných okolností nesejmou tíhu svojí pozornosti a že, až umře, řeknou jí ústa hlídačových očí, jak žila a jestli si zaslouží pochvalu, nebo spíš dostat na prdel. Na moje námitky (má snad svoje oči a není slepá, tak k čemu potřebuje, aby ji někdo kontroloval jako malýho spratka? Kromě toho, není malý spratek a snad v tak pokročilém věku se už konečně naučila kriticky hodnotit své skutky) nebrala ohledy nikdy a nikdy je ani brát nezačne, místo toho se zakousne do výkladu o lidské povaze, o potřebě pastýře, o hledání věčné blaženosti. Po létech soužití se ale naučila nenačínat tuto spornou otázku, protože pochopila, že mě její náboženská oddanost tak trochu rozzuřuje.
Pamatuji si na výraz nejhlubší bolesti, na chvíli, kdy jsem ji zradila a podvedla. Matce zůstal po prababičce nesmyslný předmět, který přede mnou vždy pečlivě schovávala, ale jednou se zachovala moc roztržitě a nevrátila ho do svojí zašívárny. Nechala ho jen tak ležet na vaně.
Viděla jsem to prvně.
Tvarem se podobalo již neplatné svatební fotografii mých rodičů, která nostalgicky visí nad postelí zmizelého ženicha, rozměry byly skromné a tím pádem více než praktické. Věc, kterou bych nazvala rámem, značně oprýskala z pozlaceného pláště a na několika místech bujela kovožroutská plíseň. Zdobený lem obkružoval rozpitý obrázek, v němž jsem s největším úsilím rozeznala rysy jakési cizí paní. Podle výrazu tváře navštívila šamana silných bylin, který jí poskytl nutnou pomoc, a tak se mohla blaženě usmívat na svá protočená oční bělma. Byla to odporná podívaná.
Samozřejmě jsem netušila, že jsem nalezla talisman mojí matky, a tak jsem vyšla na nádvoří a hodila jsem nejdál a nejvýš, jak jsem jen mohla.
V tom okamžiku spustila siréna. Jekot. Pláč a slzy hraničící s hysterií. Matka mě přistihla v okamžiku zločinu. Obviňování a výčitky bez konce. Vytasila se s historkou, že jsem všechno naplánovala a tu cetku ukradla, protože jsem „nenašla cestu“ a jsem „pomstychtivá mrcha“. Krom toho ví moc dobře, že mi pánbíčkářství způsobuje nečekané návaly hněvu a mírné agrese (= bouchání věcmi, zvýšený hlas, údery pěstmi a hlavou do stolů a zdí apod.), a z toho jasně vyplývá, že vše byla promyšlená akce.
Po výčtu mých zločinů, hříchů a špatných povahových vlastností zděděných po pohřešovaném otci se ke mně otočila zády a rozběhla se brankou ven hledat svou ušudlanou víru. Jestli ji znova nalezla, nevím a asi se už sotva dovím.
Naše vztahy byly tímto nešťastným nedorozuměním značně zkaleny a v bílých zdech zavládla tichá matčina zloba. Její mysl, ochromená dětinským stářím a pocitem ublížení, začala osnovat pomstu, která by poskytla zadostiučinění zraněné duši.
Nemluvila se mnou několik týdnů.
Ale v podstatě se máme dodnes rády a respektujeme se vlastním, ojedinělým způsobem.
Ona mě chápe jako osobu neschopnou manuálně pracovat nebo se snad uživit vlastníma rukama. Méně uznává to, že hodnoty, které vytvářím hlavou, jsou pro mne důležitější než okopaná zahrada. Ale ráda trhám v létě třešně a na podzim sbírám jablka, hrušky a švestky na pálenku, kterou ráda v zimě popíjím u rozpálených kamen. Díky jejímu přesvědčení, že bych se bez ní neobešla, si mohu užívat tepla našeho skromného příbytku a nerušeně hloubat nad filosofickými spisy a rozšiřovat vzdělání.
Pro matku je na světě nejdůležitější hotová práce a křehké porozumění, které rozhazuje do všech oken. Nikdy ji nenapadlo, že je většině těch zamrzlých rádoby vděčných známých spíš k smíchu a že nechápou její snahu každému dát, co žádá. Bezmezně věří na lidskou solidaritu, stejně jako na nebe a peklo a na toho jednoho maníka, který vládne podle všeho nespoutanou silou. Ve svém pokročilém věku mi připadá až moc naivní. I když si uvědomuji, že stáří rozežírá mozek, nemyslela jsem si, že až do takové míry.
Včera jsem jí dala přečíst první část mého zásadního díla, které srovnává sílu přírody a sílu člověka.
Vysmála se mým myšlenkám, chechtala se pasáži, ve které jsem přiznala odstín svojí víry, a nekompromisně zavrhla tvrzení, že člověk obětoval krásu světa, který ho stvořil, za svůj pokrok. Samozřejmě jsem své názory hájila, možná příliš tvrdě, ale určitě zbytečně, protože ona bude vždycky přesvědčená o tom, že všechny mé skutky jsou pouhá nevědomost, že mi musí stále radit, vysvětlovat, jak to na tom světě chodí. Neví, že jsem za svůj krátký život poznala dost z povahy zeměkoule a lidí, kteří ji zamořili jako krysy, ale nikdy tuhle jednoduchou věc nevezme na vědomí, protože jsem její dítě, protože bez ní nejsem nic, protože kdyby nemluvila do všeho, co dělám, byla bych předem odsouzena k veřejnému lynči. Nesnažím se cokoli vyvracet, je to zbytečné a pro mne nadmíru pohodlné. Krom toho matčina snaha mě změnit a vychovat začíná být spíše zvykem než opravdovým nebo snad účelným konáním.
Zatím tedy žijeme bok po boku se svými chybami, s láskou, která potlačila nenávist, s vizí našeho konce.
Na zámečku, kde přebýváme, hraje neustále hudba, čemuž se matka po neúnavném přesvědčování podvolila. Není muzikální ani v tom nejmenším smyslu, jaký si lze představit pod tímto výrazem. Hudbě říká vrzání, jakékoli hudbě. Nejsladšími tóny pro její uši je pouze absolutní ticho prošpikované mňoukáním koček a skřehotáním žab. Ale jelikož jsem jí vyložila, že hudba je to málo dobrého, co se člověku podařilo vytvořit, co stojí za zmínku a za pozornost, snad i za obdiv, usmála se uspokojená, že nezavrhuji lidstvo do absolutní mrtě.
Když má bujarou náladu, hopsá se mnou po pokojích a chodbách, zpívá slova, která vůbec nezná, a směje se nahlas, aby i kameny věděly, že samota nemusí být nutně jen smutek.
Jednou se jí někdo ptal, co celé dny provádíme v tak rozlehlém domě samy. Odpověděla mu, že žijeme, ale pravda je taková, že jen čekáme, kterou z nás si vybere ten nenažraný osud jako první.
Vedeme spolu spokojený život, který během několika let skončí v nemilosrdných spárech času, ale radši se nechám roztrhat nekonečnem než ubohou bandičkou, co si vymyslela právo soudit, určovat spravedlnost a zjednodušovat pravdu. Já bych v jejich očích byla psychicky narušeným asociálem nebezpečným pro společnost, a přitom svou matku hluboce miluji.
Nechce, aby po ní zůstaly nějaké stopy, chce ležet v neoznačeném hrobě, v tichu a klidu poslouchat spokojené hryzání červů a pochodování tisícinohých housenek. Vždycky nenáviděla návštěvy na rodinných rovech, i když naše předky drží v nepředstírané vážnosti, přesto se podobným obřadům chce tímto způsobem vyhnout.
V podstatě zbytečně, příslušníci našeho rodu jsou krom nás pouze dva, a já upřímně pochybuji, že o tom mají tušení. Každopádně pokud někdy zabloudí do naší brány a do slunečných pokojů uvnitř domu, v tom nejsvětlejším najdou ohlodané zbytky kostry, která bude pateticky držet svou hlavu v pravé ruce, anebo se lebka bude válet ve střepech po podlaze. Asi jim to nebude příjemné, ale poznají tak, že slavný rod nezaručuje slávu.
Dnes půjdeme na procházku, zapálíme oheň a budeme si chvilku vyprávět.
Dnes je totiž úplněk, a i když nerada, podvoluje se matka zčásti šílenství, které vyvolává bledé záření talíře na obloze. Pozdě, ale naučila se rozpoznávat jeho vzrušující působení.
Sedí tiše před zapálenou hranicí a s pootevřenými čelistmi se ráchá v proudících živlech. Sem tam si změří pohrdavým pohledem, jak pobíhám v bílých průsvitných šatech bosá přes drny, tančím se stromy a vyluzuji nesrozumitelné zvuky s neurčitou melodií. V pozdním věku objevila moc pochopení.
Nechci být sobecká ani sebestředná. Seděli jste někdy čelem k vycházejícímu úplňku? Dívali jste se do tváře dítěte, ve které jsou předem vidět budoucí vrásky? Napili jste se nikým a ničím nedotčených doušků světla, které skrývají barvy pod suknem bělosti? Rozběhly se vaše ruce, myšlenky, nohy i pudy směrem, který zpochybňuje rozhodování mezi odbočkami? Měsíc v sobě nosí šedivé chmýří starobince stejně jako zlaté chloupky nedotčených předloktí.
Nesčetněkrát jsem stála na zápraží s hlavou v dlaních a volala jsem: Měsíci, pomoz, ochlaď, dopřej mým smyslům oddychu a kotvy. Jenže on ví, že přesně tento požadavek by mi způsobil neko-nečná muka a nesnesitelnou tíhu pro svědomí. Tak se spolu jednou za čas stavíme na vzájemnou zpověď, bez hlasů a zdánlivých výčitek. Hledíme si do tváře, jako kdybych snad mohla porozumět nehasnoucímu koloběhu noční oblohy. Já prosím, on poslouchá a ukládá mi upomínky na věčnost.
Žijeme v němém souznění, červíci se smějí na laskavou tvář obalenou pláštíkem ledu.
Weles 16 (2003), str. 59-63
-aav- 8/22/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat