Už je to tak: z prázdnin zbývá poslední srpnový víkend a pak už jen... vzpomínky. A možná že podobné, "rumunské", jakými nás po loňském létu obdařil Vladimír Šrámek...
Vladimír Šrámek
- - -
Voda, voda, voda, voda…
Padá z rozzlobených mračen, kterým břicha rozpáraly vrcholy Paleagy a Papušy. Do šedé sítě deště je chycena celá krajina. Jezero Bucura má poďobanou tvář jako po neštovicích. A voda rozeznívá šusťákovinu stanu jak kůži bubnů...
Ležíme ve stanu. Ale… švy začínají prosakovat. Copánky vody houstnou. Chytáme je do ešusů, hrnků, ručníků. „Táto, musíme koupit novej stan,“ suše konstatuje syn. „A taky potřebuju boty, spacák, bundu, a je to ostuda – nemít vlastní vařič.“ Vybavují se mi jen chabé protiargumenty: bída utečenců z Rwandy, zpuchřelý stan mých rodičů, pod kterým jsme kdysi trávili léto u Balatonu. „Hele,“ povídám, „voda ti teče mimo ešus.“ Alespoň dočasně využívám převahy svých let a funkce otce…
- - -
Hategana
„A jaké je to pivo?“ ptá se bača a z kýble vytahuje litrovou láhev bez etikety. Dodo bere láhev, upije, zamyslí se a bez zaváhání říká: „Hategana.“ Ani brvou přitom nehne. Bača úžasem zkoprněl, bačové se sousto vrátilo z jícnu. Jen taktak ho za tvářemi udržela. Nechápou. Jak tenhle sympatický tulák ze Slovenska mohl poznat jejich místní pivo na jeden doušek? Má snad předky z Valašska? „Hategana – bun.“ Povídá Dodo a otře si koutky o hřbet ruky. A neprozradí, že včera v údolí postavil několik těchto lahví vzhůru nohama…
- - -
Trh
Rajički. Levné. Jen 8000 lvů za kilo. A to není vysoká cena – rumunští lvi (lei) mají díky inflaci hodně tupé drápy. Procházíme trh v Orsové a zakusujeme se do čerstvé zeleniny. A sýr, brynza. Kupuju hned půl kila a ochutnávám. A okurka. A paprika. A… po čtyřech dnech těstovin a jiného suchého jídla máme co dohánět. Pulty přetékají, ulička plná vitamínů. A na konci uličky poslední pult. Toaletní papír – jen 1,50 Kč. Hergot. Proč ho tady mají v řadě s potravinami? Že by? A žaludek se mi sevře neblahou předtuchou. Tak dobře. Beru dvě role a do večera čekám…
- - -
Dunaj I
Jsem rád, že se ta Lisztova symfonická báseň nakonec našla. Inspirován Smetanovou Vltavou, napsal Liszt Dunaj v neuvěřitelně krátké době během týdenního pobytu na národních slavnostech guláše v Szegedu.
První tóny nejsou tóny. Celá skladba začíná tikotem hodin. Schwarzwaldky. Pak spadne závaží do bubnu, zakukají píšťaly a probudí ostatní nástroje. Je ráno a vzniká říčka jako každá jiná. Jenže tahle na vdavky nemyslí. Svého jména se nechce vzdát. Neuhýbá, krájí jih Německa jak podle proutku a k jejímu rozhodnému kroku se ostatní vody přidávají. Violy, čela, basy würtenberských lesů. Dóm v Ulmu si do zobáku své vysoké věže nabírá vodu jako čáp, Inn v Pasově poleje poklidný Dunaj ledovou alpskou vodou. Harfa v Linci nadrobí do vody něco sladkých not. To už celý orchestr hraje na plné pecky. První fortissimo – a pak klid. Dunaj, v tmavě modrém fraku zkouší valčík tančit. Nádech – vlna – krok. Mistr vítr na vše dohlíží. Dunaj dotančí, polkne něco slovanských not a zrcadlem oslepí slovenské oči. Leskne se hladina pod Děvínem, Dunaj si zvyká na pomalou chůzi. Vejde do stepi. Rozkročí se v nížině skladatelově jak mocipán, jenž si může dělat, co se mu zlíbí. Zrychlit, zpomalit, zpomalit, zpomalit… A poddané nechat čardáš tancovat sobě pro obveselení.
Každá zábava ale končí, činely práskly o kameny prvních karpatských kopců. A Dunaj dýchá, dýchá, do kopce se plazí. Kazaňský průsmyk, Železná vrata. Orchestr utichá. Přehrada přerušila veškerý pohyb. Jen stromy na březích si z listů utírají pot. Přestávka. Pak – obecenstvo se znovu usadí do svých židlí po obou březích, dirigent vytáhne maršálskou hůl a zavelí. Jdeme do finále. Útok se blíží. Roztáhněte rojnici. Vojska nepřítele jsou tam. Na východě. Což nevidíte černá bělma jejich očí? Na ně! Právo je na naší straně. Naše krev je sladká…
Slováci stojí nad Dunajem a mlčí. Pohledy se odrážejí od hladiny. Že by poslouchali tu symfonii? Nic neslyším. Že by jen národy, jejichž slzy do Dunaje tečou, mohly slyšet její tóny?
- - -
Dacie
Dacie táhnou krajem. Jak pradávná vozová hradba dáckých bojovníků. A že jich je tu i po těch třech tisících let pořád požehnaně. Občas nějaké nové daewoo, ojetý opel nebo toyota, co už pamatuje, ale – dacie tvoří stále 95% veškerého autoparku. Dacie. Symbol Rumunska. Daleko víc než škodovky v Čechách.
Řvou do kopců, odmlouvají po rovině, vesele mručí při jízdě z kopce. Přeplněné. Lidmi i věcmi. Kufry otevřené, zpod kapot se kouří. A z oken – transylvánský rock. Táta se kývá, máma podupuje, babička tiše přede… A děti. Ty asi prorazí strop. Už tak z něj zbývá jen rezavá šlupička.
Dacie jezdí jen za dne. Večer motor chcípne a – třeba i proti vůli řidiče – odpočívá. Chladne. Pozůstatky socialismu. Jakápak dřina? Lidem uvnitř nezbyde nic jiného než odtlačit miláčka ke krajnici, ze střechy do svahu zapíchnout dva kmínky a přehodit plachtu. A utábořit se. Vegetit. Opékat vše, co připomíná maso. A čekat, až dacie dá znamení. Že je odpočatá a pokračovat v cestě možno. Často to však trvá několik dnů…
- - -
Jako na výstavě
Sedíme v Temešváru. Zemdlení, propocení a trošku namyšlení, že jsme z Čech a Slovenska. Jenže. Kolem nás nechodí chudobky v podvlíkačkách ŕ la Valentina Těreškovová. Naopak. Holky jako proutek nám kroutí prdelkami přímo pod nosem. No, tohle už máš za sebou, Šrámo. Říkám si a vzpomenu na sestřičku Winkelhoferovou, která, když si přečetla jednu novou básničku, kde jsem prohlásil, že – už nestisknu každou rybku, která mi vpluje do dlaně a nedám jí pocítit svou čáru života – spráskla ruce a zvolala: „Ježíšmarjá, Šrámo, vy stárnete?!“
No a co. Sedím a představuju si, že jsem na výstavě. Ne každý obraz musím přeci osahat. To by ztratil lesk. Samozřejmě, že se v duchu utěšuju. Kdybych chtěl. Jenže – to by už nebyly šrámky letních lásek, které bychom oba utržili, ale šrámy lásek nerovných, složitých, nešťastných.
A tak se utěšuju a koukám. „Teda, tati, vidíš tu kost?“ ozve se z úst mého syna, který sedí vedle. „To je prdelka – co?“ a pokývá směrem k šestnáctiletému vyžleti, kterému už už roste ženské peří. Podvýživa – můj komentář. Ale oddychl jsem si. Mám následovníka…
- - -
Ukázky pocházejí z knihy Vladimíra Šrámka a Jozefa Fodora: RUMUNSKO - Mýma očima / Mojimi očami (Weles, Brno 2002).
-aav- 8/29/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat