Čtrnácté číslo Tvaru přineslo recenzi na básnickou sbírku Petra Špangera Vodní mlýnky z pera Oskara Mainxe. Její znění si, spolu s reflexí ostatních knih z naší produkce, můžete přečít v recenzní sekci internetových stránek Welesu.
- - -
Čtení na tento víkend:
Mořic Klein
Pokládání věnců k rakvi
Byl jsem na pohřbu a byl jsem jedním z pozůstalých. Celá velká rodina se sjela v domě smutku. Podávám si ruce s lidmi, které jsem dosud nikdy neviděl, které znám z doslechu. Každá žena pláče, když vstupuje do domu. Ostatní ženy k příchozí přistupují, některé pláčou s ní, jiné ji utěšují.
Když čas pokročí, vycházíme v průvodu na hřbitov za vesnicí, na malý hřbitůvek s opravenou kaplí. Zvenku vypadá kaple jak požární zbrojnice, zevnitř jak klubovna, na stěnách svaté obrazy místo nástěnek. Uprostřed rakev. Před ní řada lavic jak v komorní scéně divadla. V hledišti se pláče. Myslím na babičku, ale nemyslím pod víko. K rakvi přicházejí lidé z vesnice, přinášejí věnce. Pozoruju je. Jak se křižují, a nejen babky, jak se zdržují před rakví, jak dělají na ní v řadě křížky. Pozoruju je a moc chci vstoupit do jejich myšlenek. Tuším v jejich myšlenkách místo, od kterého se babička odrážela, když odcházela na onen svět. Tuším, že v jejich myslích jsou postavené kulisy, před kterými babička prožila svůj život a že její život je na těch kulisách promítnutý k přečtení. Dělají křížky na rakev a nevědí, že znají cestu. Chci ji taky znát.
Přichází doktor, který vykonal hodně pro zdraví mrtvé i pro zdraví moje a kterého si vážím. Taky pokládá věnec a poučuje babky, že už se nedalo nic dělat. Babky panu doktoru přikyvují. Ale doktor není cesta. Vtrhne farářka a začne bezhlavě citovat. Chtěl jsem zařvat: A ven! Ale ta pieta. Pak spouštění do hrobu. Po provazech pevných, nejpevnějších. Z jedné strany je drží těla živých, z druhé už postava smrti. Ten provaz, to jsou zaklesnuté pravice těch postav, zaklesnuté na znamení dohody, oběma stranami přijaté smlouvy. Lidé přistupují s projevy soustrasti, já je čekám. Upřímnost některých a já pláču.
Vítr smýkal hřbitovem, kolébal jím jako lodí. Ale už vystupujeme. S očima oschlýma odcházíme po asfaltové cestě, po které jsme i přišli, jen průvod je teď roztrhanější a přeskupily se hloučky. Vystupujeme z lodi a přístav je samej hampejz. Nejblíže je dům smutku, v něm je připravena smuteční hostina. Spláchnou slanou chuť, zbavit se špíny a odvyknout dotěrným krysám. Výlet končí. Bolel, byl věcí vážnou, namáhavou, ale k tomu nedošlo, aby kormidlo bylo vychýleno výrazněji z kurzu.
- - -
Z připravovaného Welesu 17
-aav- 9/19/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat