---

Ivetě Marii Pokorné

Memento Mori!
To my zdraví se musíme upamatovávat,
my zasazení do života.
Občas shlédneme s kolotoče a dostaneme závrať a napadne nás,
co kdyby se řetízek přetrh1,
co kdyby se skleněný palouk prolomil.

A třeba si zarecitujeme spolu s biblickým Kazatelem:
„Pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své, než nastanou dnové zlí
a přiblíží se léta, o nichž díš:
"Nemám v nich zalíbení";
než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo
naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Marnost nad marnostmi, řekl Kazatel, a všechno marnost.“

S barokem odešlo Memento Mori – morových sloupů a hřbitovních plastik andělů Thanatů a božích muk.
A my zasazení, tzv. ontologicky zakotvení, spíš ještě jakoby v prenatálním stavu, zapomínáme na smrt – jak se říká – jako na smrt, a zároveň se uměle vytrhujeme; občas se opijeme až je nám nedobře, občas jako moderní lidé koukáme na thrillery a detektivky, abychom se trochu postrašili.

Všechna tato upamatovávání a vytržení bývají pohříchu jen hrou s obrazy a se slovy,
stejně jako křesťanská výchova a učení o posledních věcech se mnohdy zdají být prachsprostou teorií – a tak, pokud nechceme být pokrytci, je možná lepší věnovat se tomu co jest, než tomu, co bude pak, případně tomu co bylo,
a s vděčností přijímat tento život uzavřený v čase,
přemýšlet o stvoření a pamatovat na Stvořitele spolu s Kazatelem:

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá...“

Ovšem jen ten, kdo je v situaci Jobově, kdo leží v bolestech, kdo je nemocen a kdo se blíží smrti, takový přistupuje ke Stvořiteli nezprostředkovaně.
Zkušenost posledních věcí si nelze navodit, rozumem nebo nějakou praktikou
tyhle věci si člověk musí prožít, podstoupit je – tak nějak nesokolsky,
projít nocí smyslů i ducha, jak praví Jan od Kříže.
Smrtelně nemocní z tohoto kalicha okoušejí,
a nejsou to pouhá mementa, značky, oblázky na cestě, nějaké oka-mžiky, momentky, nýbrž věčné a vlekoucí se hodiny, balvany přes cestu,
která snad ani dál nevede.
V pravém utrpení Mementa Mori netřeba
protože nelze zapomenout, nelze sebe odložit, nelze vytěsnit svůj vlastní konec.

Věřím nicméně, že když někdo blízký kráčí vstříc smrti a odchází mimo souřadnice tohoto světa, tu v lásce a v odlesku jeho utrpení lze odtušit a přijmout něco podstatného z jeho poslední zkušenosti.

Petr Pazdera Payne
11.10. 2003

---

-aav- 10/14/2003