---

Milan Šedivý: Tím otočením vpřed
Recenze na básnickou sbírku Martina Davida Venkoncem
(Psí víno, 29/2004, str. 43-44.)

Zatímco někteří naši přespilní prozaici chrlí na knižní pulty vždy jednu knihu ročně, teplický básník Martin David se už podruhé stabilizuje na nikterak uspěchané jedné knížce vydané do čtyř let; jak to chtějí tvrdit a přinejmenším jak to taky tvrdí záložky jeho dosavadních sbírek Listí pro jablko, Jiné výkladní skříně či nejposledněji Venkoncem (Weles, 2003). Především srovnáme-li obě poslední jmenovaná dílka, vynikne nám radikální, i když stále ještě poznatelná proměna jednoho tvůrčího výrazu. Co zbylo z někdejšího zaumného odéru holanovsky či slívovsky (tak či onak na omak) intonovaných „výkladních skříní“, jako z oka vypadlých nějaké „nedorostlé“ básnické zahleděnosti? Kam se poděla všechna rozvláčnost a zdlouhavý popis, který, jak se v našich krajích pomalu stává zvykem, pro slepecký akt vidění přestává básnit a všechno zůstává přilepené k čočce, než se to vytratí s příštím mžiknutím oka?… Manévrovací rejd zvaný Venkoncem.
Byla-li předchozí sbírka členěna do tří bezejmenných částí, pak jen podle subjektivního pocitového klíče autora, který po přečtení všech třiatřiceti básní zůstával čtenáři víceméně skryt, a mnohé na tom nezměnil ani oddíl prostřední, oděný více méně do zimního hávu. V nové sbírce autor bezejmenné členění více úplně opouští a sbírku nečlení, čímž se tvar de facto rozvolňuje ještě víc. Při počtu osmatřiceti básní, nejčastěji jen o několika verších, se nový soubor přečte ve čtvrt hodině, vnímavý čtenář ale zato dostane, co mu beze všech pochyb po právu patří. Málo si zkazíme oči s maximálním zážitkem, to je přece dobré. David zůstává nadále vnímavým pozorovatelem; to mu stěží kdo odpáře a při současném stavu věcí by vlastně o to neměla zájem ani ta nejtvrdohlavější švadlena. Jeho bzírání je s touto sbírkou ještě víc obrácené ven do světa, čímž se vytratilo to kapku zašlé, mírně zamlžené zrcátko osobního jáství. Ejhle, výkladní skříň je najednou úplně jinde, ještě včera tady byl obchod, už není. Kde se vzal, tu se vzal, Davidem je rázem odměněn celý škopek nových témat. Jsme okouzlováni tercety s tematikou vrcholového sportu, módy, vytrhováni z klidu kontrasty veršů inspirovaných vojenskými tajnostmi nebo zvířaty. Tedy tématy soudobou poezií veskrze opomíjenými, ačkoli jde v reálu o náměty světodějné tak, až je to hříšné (koneckonců i ta zvířátka dneska připadají světodějná, když je člověk vidí i ve „zprávách“). Není tedy divu, že při četbě objevujeme tak trochu známý „jiný svět“, jak zní název jedné z Davidových básní. Před čtoucíma očima se hněte náš všední, prachobyčejný život pěkně zase zpátky v prach, ale jaký! Jen trochu zvířený, konstatující, zaznamenávající, usedající, vytvářející svoje vrstevnatá moudra. Mýlili bychom se však, kdybychom tvrdili, že osa nového davidova dílka tkví v některých, byť i obsažených myšlenkách. Sbírka je nejzajímavější tam, kde propojuje sobě vzdálené prvky do bizarně nápaditých figur a dotykových prolnutí – třeba prostřednictvím úsloví, jak se to nejlépe realizuje v básni Dámy. Častěji však básně rostou pouze z jediného nápadu, tryskají z jedné metafory, kterou sdělí, a neřeknou víc.
Zdá se jako by David byl při svém psaní vnímavým posluchačem imperativů jako je ten následující z Bradburyho pera: „Čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější.“ Samo sebou jsem vzdálen toho, abych řečené podával bez jakéhokoli odstupu, když je to citát pro tuhle chvíli vytažený z klobouku. Přesto je David skutečně úsečný, někdy dokonce příliš (Hudba), a literární, jak ještě nebyl. Oproti předchozímu počinu je totiž přirozený. A kupodivu, k dovršení všech proměn, je ve vší své průzračnosti najednou i potutelně úsměvný. Kdeže loňské sněhy s těžkomyslně potřásanou čepicí jsou. S mírným, odlehčeným nadhledem pozoruje a je pozorován. Moucha nás obdivuje. / Každičký den zrána / krůčky svými poměřuje. / Moucha je náš fanda! Podobně ale David hovoří i o uhrech na pleti adolescentově, vymýšlí trochu kejklířský rým stel – postel a svoje někdejší, vážně myšlené vzdechy podává dnes výhradně přes úsměvně čtená dlouhá ó.
Myslím, že takhle kondenzovaný tvar, který si udržuje jednak úroveň, jednak i čtenářskou pozornost až do svých závěrečných řádků, je jedním z povedených edičních počinů Welesu, kterých s léty potěšeně přibývá.

---