---

Báseň pro tento den:

Wisława Szymborska
V přemíře

Jsem, kdo jsem.
Nepochopitelná náhoda,
jako každá náhoda.

Mohla jsem přece mít
jiné předky,
a už bych vylétla
z jiného hnízda,
už bych se vyplazila v šupině
zpod jiného pařezu.

V oblékárně přírody
je hodně kostýmů.
Kostým pavouka, racka, polní myši.
Každý ihned padne jako ulitý
a je nošen poslušně
až do roztrhání.

Já jsem si také nevybírala,
ale nestěžuji si.
Mohla jsem být někým
o hodně méně zvláštním.
Někým z houfu, mraveniště, bzučícíha roje,
částkou krajiny trhanou větrem.

Někým o hodné méně šťastným,
pěstovaným kvůli kožešině,
na sváteční hostinu,
něčím, co plave pod sklíčkem.

Stromem zaklíněným v zemi,
k němuž se blíži požár.

Stéblem jež rozdupal
nepřirozený průběh událostí.

Pochybným individuem,
nepochybně důležitým pro druhé.

A co by bylo, kdybych v lidech
vzbuzovala strach,
nebo jenom odpor,
nebo pouze lítost?

Kdybych se narodila
ne v tom plemeni, ve kterém se patří,
a zavřely by se přede mnou všechny cesty?

Osud byl pro mne
doposud laskavý.

Mohl mi odepřít
vzpomínky na pěkné chvilky.

Mohl mě zbavit
sklonu k přirovnávání
Mohla jsem být sama sebou –
– a to by znamenalo
Být někým úplně jiným.

Přeložila Renata Putzlacher

Weles [5], Jaro 1997

---